Poprvé, a to jen nedlouho poté, co jsme z Hradce Králové vyrazili, nás autobus "vysype" u opatovického jezu.

U opatovického jezu je v provozu tahle elektrárna.

Dnes elektrárna u opatovického jezu patří soukromému majiteli.

Návštěvu vodních děl máme i s odborným výkladem.

Stojíme na břehu a hledíme na jez. Je nás hodně. Plný autobus.

Mnoho zajímavého, co se dozvím, sem napsat nedokážu. Stejně tak si ani nemůžu úplně všechno pamatovat.

Přes jez voda neteče. Je jí málo a tak prakticky všechna protéká skrze elektrárnu.

První jez v Opatovicích na Labem postavil na konci 16. století Vilém z Pernštejna. Ale to jez vypadal zcela jistě úplně jinak.

Dolní konec rybího přechodu. Jedině tudy se za podobného vodního stavu můžou labské ryby dostat z podjezí nahoru. A vlastně i obráceně.

Hladina Labe nad opatovickým jezem.

Labe v Pardubicích nad jezem.

Plavení komora u pardubického jezu.

Stojíme na jezu, hledíme vůkol.

Prohlídka technologie v jezovém pilíři.

Pro ovládání jezu je třeba takový menší motorek.

Nad pardubickým jezem se do Labe vlévá řeka Chrudimka.

Přes pardubický jez vede veřejná cesta. Nikoli však pro motorová vozidla.

Pohled na Labe pod pardubickým jezem.

Dlážděné je nábřeží pod pardubickým jezem.

Prohlídka skončila a z pardubického jezu odcházíme.

Vystupujeme z autobusu kousek nad přehradou v Křižanovicích.

Tohle kvítko, co roste nad přehradou u silnice, je smolnička obecná.

Zátiší u křižanovické přehradní hráze.

Na silnici přes přehradní ráz vodního díla Křižanovice.

Dá se říci, že přehrada v Křižanovicích je uprostřed lesů.

Na hrázi je čas i na malé občerstvení.

Řeka Chrudimka pod hrází.

Chrudimka odtud teče až k pardubickému jezu, kde byla naše minulá zastávka.

Malými vrátky nejdeme za zvířátky, ale dolů pod přehradní hráz.

Někteří přehradu dobře znají a tak ukazují a vypravují o ní těm, co naopak přehrady příliš neznají.

Křižanovická hráz, tížná a betonová, je z téhle strany ve stínu, i když jinak máme krásný a slunečný den.

Můžeme tu postát, pokoukat, polelkovat.

Podíváme se i dovnitř, kam se běžný kolemjdoucí či jinak kolemcestující nedostane.

Různá potrubí a další technologie, která k přehradě patří.

Rozměry různých zařízení nejsou zrovna malé, že?

Tady není vězení, ale chodba vedoucí vnitřkem přehradní hráze.

Šup dolů do tmy.

Správně. Když fotíme, je třeba se usmívat i ve tmě.

Odbočka z chodby směrem ven. Schody jsou sice vlhké, nikoli však namydlené.

No, za mnou nikdo. Tak abych se raději vrátil.

Opět vystupujeme z autobusu, tentokrát u přehrady Seč.

Úsměvy dam nepatří fotografovi, ale sluníčku.

Na přehradní hráz Seč vede tenhle tmavý tunel.

Stojíme okolo hřídelí a ozubených kol a posloucháme výklad pana hrázného.

Nevíte, proč mě napadá, že takhle nějak mohl vypadat gordický uzel? Jenom asi nebyl ze železa, protože to by ho Alexandr Veliký jen těžko přeťal mečem.

Dovnitř se vejde mnoho lidí.

Pan hrázný očekává naše zvídavé otázky.

Trocha víc železa pohromadě.

Nemají to tu na háku. Vždyť na háku nevisí vůbec nic.

Sečská přehradní hráz je tížná, oblouková a postavená z lomového kamene. Vysoká je přes čtyřicet metrů.

Hladina sečské přehradní nádrže zabírá plochu různou. Podle nadmořské výšky hladiny, samozřejmě. Když bude vody hodně, bude to víc než 200 hektarů.

Stejně jako v Křižanovicích, i tady teče řeka Chrudimka.

Sečská hráz a silniční tunel, nad nímž jsou na skále patrny zdi zříceniny hradu Vildštejn.

Přijeli jsme k vodnímu dílu Pařížov a tahle stavení patří k přehradě.

Už nás tu očekávali, i když podle předchozí fotografie to tak nevypadalo.

Přehrada Pařížov je krásná a fotogenická.

Tohle je šoupátko. Tedy přesněji šoupátkový uzávěr. Používají se na různých výpustích a zrovna tohle je původní šoupátko z obtokové štoly.

Tížná neboli gravitační hráz, z lomového kamene, je 142 metrů dlouhá a 31 metrů vysoká.

Hráz přehrady Pařížov je technickou památkou samozřejmě včetně obou šoupátkových věží.

Hladina přehradní nádrže je klidná a tichá.

Přehradní hráz a kamenná šoupátková věž.

Procházka po hrázi je na sluníčku veskrze příjemná.

Věže jsou šoupátkové proto, že se odtud ovládají šoupátkové uzávěry na spodních výpustích přehrady.

Soutok přepadových vod, výpustí i malé vodní elektrárny.

Dlážděné břehy řeky Doubravy pod pařížovskou hrází.

Když přestaneme koukat dolů pod hráz a vzlédneme k nebi...

Tohle kvítko, rostoucí na hrází u lesa, mi musel poradit přítel Internet. Je to rožec rolní, někdy též polní nebo pravý.

Vrána nad šiškami vyhlíží do dáli.

Rybář u vodní nádrže Pařížov. Doufejme, že má na rybaření povolenku.

Květ kaštanu, který roste nahoře nad hrází. Strom se správně česky jmenuje jírovec maďal. Nikoli Maďar (!!), ale opravdu maďal.

Listy jírovce - kaštanu jsou nádherně svěže zelené.

Dva ptáci. Živý na jehličnanu, železný na obloze.

A jde se pod hráz.

To dláždění, to je krásná práce.

Přepadové "schodiště", neboli kaskádový přepad. Když bude velká voda, bude to tady pěkně hučet!

Přepadové pole. Ne proto, že by tu někdo někoho přepadával, ale když teče v Doubravě mnoho vody, kterou přehrada nedokáže zadržet, bude tu přepadávat voda dolů.

Přehradní hráz Pařížov fotografovaná od její paty.

Zdi usměrňují všechny vody do koryta řeky Doubravy, která se ani ne dva kilometry pod Týncem nad Labem vlévá do Labe.

Taky je třeba vyfotit několik účastníků zájezdu. Zvlášť když se takhle usmívají.

Zamyšlená tvář...

Rozdávání úsměvů...

Pohled na vodní hladinu...

Copak je to dole pod hrází?

Autobus už odjíždí?

Za zdí v Sedleci, což je dnes čtvrť Kutné Hory, už vidíme proslulý hřbitovní kostel Všech Svatých s kostnicí.

Kříž nad schodištěm do podzemní kostelní kaple.

Připomíná to křtitelnici. Alespoň celkovým tvarem.

Detail kostí z výzdoby kaple.

Výzdoba kostelní kaple je opravdu dosti morbidní.

Nástropní výzdoba kostnice je z lebek a hnátů.

Z kostí je tu i lustr. Jako ostatně skoro všechno.

Detail kostěného lustru.

Ještě že ten andělíček není taky samá kost.

Schwarzenberský erb je samozřejmě taky z kostí. Za erbem je vidět jedna z několika velikých pyramid rozličných kostí.

Lebky u pyramidy kostí, z nichž si českoskalický stavitel František Rint vybíral v roce 1870 kosti k výzdobě podzemní kaple.

Oltář v podzemní kapli sedlecké kostnice.

Kosti a zase kosti. Dostaly se sem na konci 15. století při zrušení hřbitova, kdy pak do oněch pyramid poskládal exhumované kosti jakýsi poloslepý mnich. Na hřbitov se do té doby kromě běžných úmrtí dostalo asi 30 tisíc lidí při morové pohromě v roce 1380 a nejméně dalších 10 tisíc během husitských válek.

Socha sv. Jana Nepomuckého od Matěje Václava Jäckela z 18. století stojí v Sedleci před hřbitovní zdí.

Tady z chodníku od sochy sv. Jana Nepomuckého doplněné plastikami světců Václava, Vojtěcha, Prokopa a Floriána je vidět, jak je kostelík nakloněný díky nestabilitě podloží. Mohl by soutěžit i s proslulou šikmou věží v italské Pise.

V Sedleci, jen nedaleko od kostnice, se nachází i tahle katedrála Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele.

Sedlecká katedrála je chrám patřící dnes již bývalému, zato však vůbec prvnímu cisterciáckému klášteru, který byl v Čechách založen zhruba v polovině 12. století.

Vstupní portál do sedlecké katedrály, jejíž stavba započala na konci 13. století. Původní podoba katedrály se však nedochovala, neboť celý klášter byl vypleněn a vypálen husitskými vojsky.

Detail plastiky nad vstupním portálem do sedlecké katedrály, přestavěné Janem Blažejem Santinim po roce 1700 ve stylu barokní gotiky.

Pohled do hlavní lodi sedlecké katedrály s hlavním oltářem.

Pohled na hlavní novogotický oltář katedrály.

V den jarní rovnodennosti, kolem půl šesté večer, se prý tenhle oltář rozzáří slunečním světlem přicházejícím čtrnáctimetrovým západním oknem, jedním ze 106 oken, kterými je katedrála opatřena.

Dřevěná zpovědnice v interiéru katedrály.

Kamenné plastiky v interiéru katedrály. Myslím, že alespoň některé s nich budou od Matěje Václava Jäckela, lužickosrbského barokního sochaře a řezbáře působícího převážně v Čechách.

Postranní oltář Panny Marie Sedlecké.

Soška Panny Marie Sedlecké na bočním oltáři.

Nástropní freska nad oltářem Panny Marie Sedlecké je namalovaná jako stropní okno.

Fresek, překrásně restaurovaných, lze na stropě sedlecké katedrály vidět vícero.

V sedlecké katedrále jsou takhle uloženy ostatky sv. Vincence.

Obraz sv. Juliany z Lutychu od českého mistra vrcholného baroka Petra Brandla.

Umučení sv. Filipa a sv. Jakuba namaloval německý barokní malíř Michael Leopold Lukas Willmann.

Vidění sv. Luitgardy je opět od Petra Brandla.

V neobvykle zdobeném bílém rámu je obraz opět od Petra Brandla. Tentokrát jsou na něm zobrazeni čeští svatí patronové.

Pohled z bočního kůru na středové křížení lodí sedlecké katedrály s funkčním varhanním nástrojem používaným při koncertních vystoupeních, která se v sedlecké katedrále občas konají.

Přiblížený pohled na hlavní oltář katedrály ze zadní kruchty.

Chrámová loď katedrály fotografovaná odzadu.

Na zpřístupněném prvním podkroví je k vidění i staré, úzké, a dnes již nepoužívané točité schodiště.

Sloupová Santiniho architektura v Sedlecké katedrále.

Ze sedlecké katedrály z prvního patra z kůru odcházíme po Santiniho točitém samonosném schodišti.

Blížíme se k proslulému kutnohorskému chrámu, ke chrámu Sv. Barbory. Tady je ještě za zdí.

Stojíme před průčelím chrámu zasvěceného svaté Barboře, patronce horníků.

Chrám Sv. Barbory je impozantní stavba, která měla v tehdy ze stříbra zbohatlé Kutné Hoře konkurovat nejen nedaleké sedlecké katedrále, ale dokonce prý i pražské katedrále Sv. Víta.

Kamenná plastika madony s dítětem nad vstupním portálem.

Tohle velké středové okno chrámu Sv. Barbory naleznete přímo nad vstupním portálem.

Podobnost s pražským chrámem Sv. Víta je zřejmá. Možná i proto, že prvním architektem při výstavbě byl nejspíš Jan Parléř, syn architekta a stavitele Petra Parléře, hlavního architekta pražské Svatovítské katedrály.

Komu nebo čemu patří kamenný erb s českým lvem, který nesou ve svých typických perkytlích dva havíři, se mi zjistit nepodařilo.

Pohled na pilíře opěrných oblouků kutnohorského chrámu Sv. Barbory.

Kamenné chrliče úžasně dotvářejí vnější výzdobu chrámu Sv. Barbory. Tenhle chrlič ale poněkud znesvěcuje jeden z kutnohorských holubů.

Chrliče na chrámu Sv. Barbory jsou úžasné...

Každý chrlič je jiný!

Chrlič v podobě loutnisty a nejspíš zároveň zpěváka.

Tohle ovšem není chrlič. A podobnost s předchozí fotografií je čistě náhodná.

Chrlič žába.

Chrliče fotím, jak vidíte, docela hodně. Líbí se mi.

Možná se mi chrliče na chrámu Sv. Barbory líbí proto, že v knížkách mého oblíbeného spisovatele žánru fantasy Terryho Pratchetta jsou chrliče živé bytosti...

Při prohlídce vnější výzdoby chrámu Sv. Barbory jsme při odborném výkladu neustále takhle čučeli vzhůru. Já zejména na ony chrliče.

Tihle andělé na opěrném sloupu chrámu Sv. Barbory jsou sice kamenní, ale chrliče už to nejsou.

Náš kutnohorský průvodce nám podává zasvěcený výklad i v interiéru chrámu Sv. Barbory.

Pohled k zadní části chrámové lodi s kůrem a varhanami.

Varhany v chrámu Sv. Barbory a barevná okenní výzdoba.

Vyloudit nějaký zvuk tyhle varhanní píšťaly určitě dokážou. Úžasná a bohatá výzdoba varhan mnoha zlacenými soškami tomu jistě nebrání. Je to totiž nástroj relativně nový (4000 píšťal, tři klaviatury, 52 rejstříků), avšak vestavěný do barokní skříně z první poloviny 18. století.

Při pohledu do zadní části chrámu Sv. Barbory návštěvníka zaujme i bohatě zdobená kazatelna, zejména pak její "stříška".

Hlavní oltář chrámu Sv. Barbory pochází z počátku 20. století a je vytvořen podle popisu dochovaného z 16. století v kutnohorských pamětech.

Hlavní motiv hlavního oltáře představuje, jak vidíte, proslulou Poslední večeři Páně.

Levé křídlo hlavního oltáře se světci. Rozpoznat je nedokážu.

Pravé křídlo hlavního oltáře a další svatí. Vím ale, že světice nahoře vlevo je sv. Barbora, patronka havířů.

Obraz, jehož autora neznám, zobrazuje ve svém výjevu i kutnohorskou jezuitskou kolej s částí chrámu Sv. Barbory.

Strop nad kněžištěm tvoří síťová žebrová klenba s vymalovanými erby. Klenba pochází od stavitele Matěje Rejska.

Nástěnná freska v takzvané Hašplířské kapli (jinak též Havířské nebo také kapli sv. Barbory) s kutnohorskými symboly. Písmeno "W" představuje královský monogram Vladislava II. Jagelonského.

Obrátíte-li ve Sv. Barboře oči vzhůru, uvidíte třeba něco takového, jako je freskami vyzdobená žebrová klenba. Není to nádhera?

Nástěnná freska v takzvané Smíškovské kapli (kaple rodu Smíšků z Vrchovišť) představuje přípravu liturgických pomůcek.

Nástěnné fresky v kaplích chrámu sv. Barbory mají samozřejmě i běžné biblické motivy.

Detail jednoho z postranních oltářů situovaných podél obvodového zdiva. Tyhle postranní kaple patří k těm nejdříve postaveným částem chrámu Sv. Barbory.

Jedno z mnoha oken chrámu Sv. Barbory, která jsou zdobena malbou na skle.

Pohled na kterékoli z malovaných oken je velice působivý.

Malovaná okna chrámu Sv. Barbory vznikla na přelomu 19. a 20. století během restaurátorských prací.

Pohled do hlavní chrámové lodi s částí kroužené žebrové klenby nad ní.

Detailní pohled na část žebrové klenby chrámu sv. Barbory.

Shora shlížejí na návštěvníky chrámu čtyři dřevěné sochy křesťanských ctností. Tahle, držíc v ruce váhy, je pochopitelně Spravedlnost.

Kazatelna chrámu Sv. Barbory, pravděpodobně z období renesance, má barokní obložení.

Na kazatelně lze nalézt reliéfy čtyř svatých evangelistů. Tohle je svatý Jan.

Náhrobní deska s výjevem ukřižování vedle vchodu do zákristie.

Jeden z posledních pohledů na chrámovou loď téhle úžasné památky, jakou chrám Sv. Barbory bezesporu je.

Z chrámu Sv. Barbory odcházíme podél dřevěných lavic pro chrámový chór.

V sousedství chrámu Sv. Barbory a jezuitské koleje je dvoupatrová kaple Božího těla. Tudy se vchází do náročně zrekonstruovaného spodního patra.

Čtyři mohutné sloupy a žebrové klenutí kaple Božího těla pocházejí z vrcholného období gotiky.

Věž jezuitské koleje, která stojí v bezprostředním sousedství chrámu Sv. Barbory.

Průčelí jezuitské koleje s terasou a bohatou sochařskou výzdobou. Autorem sousoší (myslím, že všech), je pravděpodobně jezuitský sochař František Baugut.

Na terase před jezuitskou kolejí se kromě mnoha sousoší nalézá i takováhle vinice.

Hrozny na vinných keřících už jsou patrné, ale do doby sklizně uplyne ještě mnoho času.

Po prohlídce chrámu Sv. Barbory je čas na krátký odpočinek.

Vedle vinice je samozřejmě možno ochutnat i zdejší víno.

Víno, slunce a úsměv.

Někteří s vínem ochutnávají i kutnohorský tabák.

K vínu a cigaretě patří ještě chlap. Jenže ten narozdíl od vína a tabáku není z Kutné Hory!

Pohled z terasy před jezuitskou kolejí směrem ke kostelu Sv. Jakuba Staršího, momentálně obestavěného lešením.

Z bohaté galerie sousoší před jezuitskou kolejí jsem si vyfotografoval sousoší Sv. Ignáce z Loyoly. Tenhleten Ignác byl jedním ze spoluzakladatelů Tovaryšstva Ježíšova, tedy řádu jezuitů.

Pohled od jezuitské koleje k Vlašskému dvoru, bývalé královské mincovně.

Ještě jeden a tentokrát trochu bližší pohled k Vlašskému dvoru.

Ohlédnutí z terasy před jezuitskou kolejí zpět k chrámu Sv. Barbory.

Středověká úzká ulička, ovšemže krásně zrekonstruovaná. Ulička se jmenuje Ruthardská.

Takovéhle fotografie chrámu Sv. Barbory s částí jezuitské koleje jsou asi nejčastější a nejprofláklejší.

Ideální místo pro fotografii chrámu Sv. Barbory je na vyhlídce v Ruthardské uličce.

Pouliční lucerny na pozadí lešení okolo kostela Sv. Jakuba Staršího.

Chrám Sv. Barbory spolu s jezuitskou kolejí tvoří nádhernou a charakteristickou dominantu města.

Prostě nádhera! Tady se těch fotek dá udělat spousta. Která je ale nejhezčí? Z těch mých nejspíš tahle.

Na dvoře Vlašského dvora, jinak též bývalé královské mincovny.

Součástí královské mincovny byl i tenhle palác pro panovníka (Václava IV.), zatímco v ostatních budovách v přízemních kobkách bývaly mincovní dílny.

Tajemně působivé schodiště u královské pokladnice.

Tahle dívka nepatří k naší výpravě, ale hezky tu pózuje, že?

Audienční sál královského paláce ve Vlašském dvoře. Vlastně taková královská zasedačka.

Zasedací místnost Vlašského dvora používala později městská rada. Přední část je opatřena nástěnnou malbou Jaroslava a Karla Špillarových představující volbu Vladislava Jagellonského. Ona volba se konala na sněmu právě zde v Kutné Hoře.

Zadní stěna zasedačky Vlašského dvora nám představuje obraz nazvaný "Kutnohorský dekret". Již podle názvu můžete usoudit, že dekret panovník Václav IV. vydal a podepsal zde v Kutné Hoře, ač se dekret samotný jinak týkal omezení vlivu cizinců na pražské univerzitě.

Dřevěný malovaný strop královské a později městské zasedačky.

Prohlídku Vlašského dvora máme stále ještě s odborným výkladem místního průvodce.

Královská pokladnice se zamřížovanými okny je vybudována v přízemí královského paláce pod honosnou domácí kaplí.

Reliéf zdobící královskou pokladnici Vlašského dvora.

Ve Vlašském dvoře se razí mince skoro jako kdysi. Dnes ovšem nikoli do stříbra, ale do hliníku, který je mnohem nepoddajnější a tvrdší.

Tak. A Vlašský dvůr s královským palácem, mincovnou i pokladnicí je za námi.

Na měšťanském domě čp. 603 je rekonstrukce malby, kterou sám restaurátor Pavel Novák pokládá za dílo Mikoláše Alše někdy z roku 1903.

Nároží kutnohorského Palackého náměstí s ulicí 28. října.

Horní část Palackého náměstí v Kutné Hoře.

Část východní a jižní strany Palackého náměstí.

Hotel Mědínek a Sankturinovský dům s informačním centrem a Muzeem alchymie.

V muzeu pracují alchymisté se svými početnými baňkami a křivulemi.

Alchymistický hmoždíř. Takový veliký jistě doma nemáte.

V alchymistické peci se něco taví. Sýr to asi nebude...

Golem je tu pro jistotu spoután řetězy. Nevím jak vám, ale mě připadá, že by je utrhl docela snadno.

Bádání alchymistů ve starých knihách a podle všeho i v nedávných novinách.

Pohled do podzemní alchymistické laboratoře.

Nárožní dům na Palackého náměstí se sochou Panny Marie.

Detailní pohled na sochu Panny Marie z Palackého náměstí.

Pohled k východní straně Palackého náměstí.

Městské domy v Husově ulici nad náměstím.

Kutnohorský barokní morový sloup v Šultysově ulici vznikl jako reakce na morovou epidemii. Je to dílo jezuitského sochaře Františka Bauguta.

Reliéf sv. Jana Nepomuckého z morového sloupu.

Husova ulice pod kostelem Sv. Jana Nepomuckého.

Nárožní dům pod kostelem Sv. Jana Nepomuckého, na němž je umístěna socha tohoto světce.

Socha sv. Jan Nepomuckého na nárožním domě v detailu.

Domy na Rejskově náměstí.

Kamenná kašna z konce patnáctého století údajně postavil jeden z architektů chrámu Sv. Barbory Matěj Rejsek. Kašna bývala součástí kutnohorského vodovodu jako vodní rezervoár.

Kutnohorská městská knihovna na Rejskově náměstí a pod ní kostel Sv. Jana Nepomuckého.

Takzvaný Kamenný dům je jeden z nejhezčích pozdně gotických měšťanských domů v celých Čechách.

Kamenné prvky a plastiky na fasádě Kamenného domu jsou nově zrekonstruované.

Kamenný štít na vrcholu kutnohorského Kamenného domu.

Šultysova ulice s morovým sloupem a opravovanou věží kostela Sv. Jakuba Staršího v pozadí.

Barborskou ulicí přicházíme k Hrádku, kde se dnes nachází Muzeum stříbra.

Barborská ulice je na svém počátku spíše jen uličkou, neřkuli myší dírou...

Do třetice Barborská ulice. Tentokrát s nárožím Hrádku. Tudy bychom se už po pár metrech dostali k jezuitské koleji a za ní k chrámu Sv. Barbory.

Vstupujeme dovnitř do Hrádku.

Chvíli čekáme na prohlídku s průvodcem. Rozdělili nás na dvě skupiny, takže někdo půjde dřív, jiný později. Do šachet na prohlídku dolu bychom se všichni najednou nevešli.

Ještě dolů do dolu nemůžeme, tak se čeká.

Naše průvodkyně středověkým dolem začíná svůj výklad.

Tady jsme u těžního stroje zvaného trejv. Trejv není ten malý rumpálek, ale všechno to veliké dříví okolo! Stroj byl poháněn koňskou silou. Živou koňskou silou.

No a tohle je hornický rumpál. Co jiného?

Svatá Barbora, patronka havířů. Do současnosti dochovaná plastika vlevo a rekonstrukce původní podoby plastiky vpravo.

Malá výstavka havířského nářadí.

Do dolů musíme mít oblečeny perkytle, tedy původní havířské oděvy. Bílé nejsou proto, aby měly kutnohorské pradleny na růžích ustláno, ale proto, že havíři si tenhle oděv museli pořídit za své a bílé plátno bývalo nejlacinější. Přilby na hlavě ovšem máme oproti havířům jaksi navíc.

Vymóděni středověkou perkytlí a moderní přilbou procházíme městem, abychom se dostali dolů do dolů.

Průvod pseudohavířů v podobě přerostlých permoníků Kutnou Horou pokračuje.

Nevypadá to úžasně? Takhle vypadají všichni návštěvníci Muzea stříbra, než vlezou do kutnohorského dolu.

Tady už začíná prohlídka středověkého dolu, ale ještě jsme všichni nahoře.

Vzhůru dolů do dolu! Čeká nás asi 160 schodů. Není to zase tolik, když uvážíme, že horníci se v některých dolech pohybovali v hloubce až 600 metrů pod zemí.

Dole v dole začíná být husto.

Chodbičky jsou křivolaké, tu úzké, tu nízké.

Srocení novodobých havířů kvůli výkladu naší průvodkyně.

Touhle chodbičkou vysokou sotva šedesát centimetrů se naštěstí plazit nemusíme. Ale středověcí havíři v ní museli kutat stříbrnou rudu.

Kuk! Ať se podívám, kam se podívám, kolem jen samí pseudohavíři.

Každopádně je dole v dole veselo. Což asi ve středověku nebývalo.

Tohle je štola pokračující do nám nepřístupných prostor.

Díky vápenci a vodě se někde tvoří krápníky.

Díky světlu se to v chodbách taky místy zelená.

Prostorné důlní chodby rozhodně nejsou. Nejužší místo, kterým se prochází, má šířku 40 centimetrů, nejnižší, které se musí podlézt, má asi 120 centimetrů výšky. Naštěstí to oboje není na jednom místě.

Další důlní chodba. Tady se můžu snad trochu narovnat.

Kdo ví, je-li tady ještě i dnes nějaké to stříbro?

Některé důlní chodby lemují vápencové kaskády či varhany.

Narovnat se a něco vyfotit není v takových chodbách zrovna moc snadné.

Někdy je při postupu důlními chodbami třeba, aby člověk sám sebe zkřivolačil. Nohy doleva, hlavu doprava.

Sláva, tady je možné se zase na chvíli narovnat!

Chodba pokračuje pod dřevěnými výztužemi.

Trochu širší prostor, kde se zase můžeme srocovat, aby se nám dostalo dalšího výkladu a nových informací.

Nevypadají všichni tihle permoníci úžasně?

Jestlipak se tam vejdu taky?

Postupovat, postupovat! Hlavně neuváznout!

A jsme venku, na božím světle! Trvalo nám to asi tři čtvrtě hodiny, zatímco středověcí havíři bývali pod zemí celý týden!

Z dolu se taky vracíme městem, tentokrát odspodu uličkou Pod Hrádkem.

Tenhle model pece patří k takzvané havířské osadě, která návštěvníky muzea seznamuje s procesem zpracování vytěžené stříbrné rudy.

Práce průvodkyně, tedy její výklad, pořád pokračuje.

Opět ukázka práce se stříbrnou rudou. Vidíte, že pracovat na stříbře musela celá rodina.

Ruda se taví a roztavuje.

No a prohlídka havířské osady a cesta stříbra končí ražením stříbrných mincí.

Po touhle střechou u trejvu odevzdáme vypnutá světla, o trochu více otlučené přilby, a maličko černější bílé perkytle. Prohlídka středověkého kutnohorského dolu tím definitivně končí.

Autobus zastavil u vodního díla Vrchlice, jen pár kilometrů od Kutné Hory.

Přehradní hráz vodního díla Vrchlice je betonová a klenbová. Je to jediná klenbová hráz v Čechách i na Moravě.

Kolem přehrady Vrchlice jsou lesy a ochranné pásmo pro zdroj vody I. stupně.

Pohled dolů pod hráz.

Pan hrázný nám vypravuje...

Přehradní hráz vodního díla Vrchlice je dlouhá skoro 170 metrů a vysoká víc než 40 metrů.

Přehrada Vrchlice je postavená na stejnojmenné říčce.

Vzdušná líc klenbové hráze je téměř kolmá. Klenbová hráz je hubená. Má mnohem menší objem, než by měla hráz tížná.

Loučíme se, náš autobus už čeká.

Přijeli jsme k vodnímu dílu Želivka, které se dá najít i pod názvem Švihov. Dokonce prý je druhý název správnější.

Pan hrázný nás vede na hráz.

Hráz vodního díla Želivka (Švihov) je dosti dlouhá. Přesně 860 metrů.

Téhle straně hráze se říká návodní líc.

Pohled na rozlehlou vodní hladinu a část hráze.

Břeh vodní nádrže Želivka (Švihov) v blízkosti hráze.

Řeka Želivka pod hrází. Už po zhruba čtyřech kilometrech se vlévá do Sázavy.

Nad hladinou vodního díla Želivka (Švihov) se nachází sdružený objekt, k němuž vede přístupová lávka.

Po přístupové lávce přistupujeme k objektu, který sdružuje více funkcí, jakých je na podobném vodním díle třeba.

Procházka po lávce je lehce houpavá.

Pohled na část návodní líce hráze z lávky nad hladinou přehradní nádrže.

Pod plošinou sdruženého objektu je vidět část bezpečnostního šachtového přelivu.

Pohled do hloubi šachtového přelivu je pohledem do obrovské černé díry. I když úplně jiné, než jakou znají astronomové.

Na konci sdruženého objektu posloucháme výklad pana hrázného. A dozvídáme se, že objekt sdružuje dvě věže pro odběr vody a šachtový přeliv.

Seshora visí nějaký ovladač. Je tam hlavní vypínač na klíček, a nejvymačkanější tlačítka jsou označena jako pojezd kočky vlevo a vpravo.

Opačný konec přehradní hráze, než odkud jsme přišli.

Přístupová lávka, jak je vidět od sdruženého objektu.

Přehrada Želivka neboli Švihov je největší vodárenskou nádrží v České republice a jako zdroj vody slouží pro velkou oblast Středních Čech včetně některých částí Prahy.

Tohle je trs kopretiny irkutské. Z fotografie, která není zmenšená tak, jako na těchto stránkách, to lze jasně poznat. Kopretina irkutská je prý dokonce ve středních polohách u nás běžnější, než všeobecně známá kopretina bílá.

Květina pro Hanku, která si přála, abych jí kopretiny vyfotil.

Tadyhle vidíte kopretinu irkutskou i s broukem. Ten brouk je listokaz zahradní.

No a už míříme zpátky k bráně. Původně jsme měli ještě sestoupit do štoly vedoucí pod vodou kolem paty hráze, ale z časových důvodů na to nedošlo.

Při příjezdu na vodní dílo Trnávka máme v cestě jakousi slavobránu.

Plné parkoviště u přehrady Trnávka. Záhy vidíme, že tu mají sraz příznivci sportování na divoké vodě.

Přivítací a informační cedule v blízkosti hráze vodního díla Trnávka.

Ukázka mechanizace. I takové věci jsou potřeba, když se někdo stará o přehradu...

Při výkladu zdejšího pana hrázného.

Pohled do podhrází přehrady Trnávka.

Vodácký areál začíná hned pod hrází. A právě dnes jim tu pouštějí dost vody na závody a sportování.

Je třeba spáchat dobrou fotografii, že?

Vodní dílo Trnávka je postaveno na řece Trnavě nedaleko obce Želiv.

Sdružený funkční objekt s šachtovým přelivem, výpustěmi i malou vodní elektrárnou.

Na sdruženém objektu jdeme dolů. A pak ještě dolů.

Část technologie uvnitř sdruženého objektu.

Posloucháme výklad, přičemž nemůžu na tomhle malém prostoru napsat, co všechno tu je k vidění.

A jdeme ještě níž. Kolikpak vody bude na námi?

Tak. Tady jsme na dně šachtového přelivu. Dovedete si představit ten mazec, když shora přepadávají proudy vody?

Projít se po hrázi můžeme také, ale veřejnosti to dovoleno není.

Návodní líc hráze Trnávka.

Vodní plocha nádrže Trnávka zabírá okolo sta hektarů.

Svěží zeleň na březích vodní nádrže Trnávka.

Bezprostřední okolí hráze Trnávka je oplocené a veřejnosti nepřístupné.

Hráz Trnávka i s domkem hrázného fotografovaná od sdruženého objektu.

Diskutují o přehradě?

Pohled lehce zamračený. Tak trochu jako dnešní obloha.

Teče voda, teče...

Vzdušná líc hráze Trnávka je zatravněná.

Vodákům divokou vodu vypouštějí z přehrady a jejich areál začíná hned pod hrází.

Ani nahoře nemají vodáci moc klidnou vodu.

Vodácký startovací můstek.

A jedééééém!

Vidíte, jak č. 136 následuje č. 137. V matematice je to ovšem naopak.

Já vodák nejsem a nesjel bych nepochybně ani volej. Natož tohle!

Pádla v dlaně a vstříc vlnám odhodlaně!

Je ohlédnutí bezpečné?

Zvládají to.

Žádný eskymák se nekoná!

Poslední foto před startem nebo před smrtí?

Vzhůru dolů!

Žbluňk!!

Další odvážlivec se připravuje na start.

Odstartováno!

Vodák ve vzduchu.

Plácnutí lodě do vody.

Rychle se vynořit a nadechnout!

A jede se...

Přidat! Přidat!

Tady se scházejí jako do pauzírovaného mariáše.

Otočit po vodě!

Jak se ve slalomu projíždí branka...

Takhle se spíš branka podjíždí.

Zabrat vlevo!

Klička kolem slalomové tyče.

Klička pod slalomovou tyčí. Nejspíš se ty branky můžou i podjíždět.

Jméno na pádle asi nebude jméno závodníka. To by tu bylo nejmíň sedm bratrů jako havranů.

Jet bych to teda rozhodně nechtěl, ale baví mě se na ně dívat.

Jízda pozadu...

Ty vlny jsou teda dost masakroidní!

Sportovci vypadají v pohodě.

Vypadá to, že to není nic těžkého. Ale to asi všechno, když se to umí...

Úplně nakonec jsme přijeli na Hamry, což je přehrada v horách nedaleko Hlinska.

Uvítání pana hrázného příslušného k přehradě Hamry.

Jsme v horách, blíží se večer a tak není divu, že leckomu z nás už je dosti chladno. Otužilců bez bundy je mezi námi poskrovnu.

Mezi objekty patřící k přehradě Hamry patří i tahle krásná roubenka.

Tohle je bezpečnostní přeliv a protože je na boku hráze, říká se mu boční.

Návodní líc hamerské hráze a domeček s technickým zázemím a ovládáním výpustí.

Přehradní nádrž jako taková je nepřístupná. Není tu možné ani koupání ani rybaření a celá přehrada je i s okolím chráněna jako vodárenské pásmo a zdroj pitné vody.

Pohled do podhrází vodního díla Hamry, které je postavené na horním toku Chrudimky.

Je tu krásně. Obzvlášť, vysvitne-li slunko.

Kaštan a technický domek u hamerské hráze.

Takhle kvete jírovec maďal na Hamrech.

U roubenky je pro nás připraveno úžasné občerstvení.

Naproti roubence stojí domek hrázného.

Paní domácí tu má překrásnou zahradní úpravu.

Na konec celého třídenního výletu se pokoušíme vyrobit společnou fotografii. Na téhle fotografii já ovšem ještě chybím.

Na téhle společné fotografii účastníků zájezdu už nechybím, avšak někteří už zase pospíchají pryč. Asi potřebujou čůrat.