Líba mezi dřevěnými futry hlavního vchodu do našeho hotelu jménem Safari Lodge.

Kamenná lavice před hotelem, nad ní reklamní cedule hotelu safari Lodge hlásající, že tady máme domov daleko od domova.

Pan Tabu a Pepa. Pan Tabu je Pepův známý. Pomáhá mu tady s organizací výletů a tak.

Na recepci je čas na cigaretku.

Snídaně se odehrává na hotelové střeše.

Tihle v bílých košilích jen odnášejí nádobí.

Ranní kávička je pro Líbu nezbytností.

Monča se usmívá, jako kdyby si na pokoj 109 chtěla jít ještě zdřímnout.

Pohled z hotelové střechy do okolí.

Zanzibarské střechy z vlnitého plechu.

Vrána domácí, na trubce sedící.

Panoráma výhledu ze střechy domova daleko od domova není příliš vábné.

Vrána domácí v Evropě nežje. U nás ji tedy nepotkáte.

Typický bordel, jaký jsem viděl po střechách mnoha měst v exotických zemích.

Balkónek a velké prádlo.

Uličky centra zanzibarského Kamenného města jsou úzké a křivolaké.

Zanzibarské Kamenné město je pověstné svými mohutnými dřevěnými často vyřezávanými dveřmi.

Ty nejstarší dřevěné dveře na Zanzibaru mají takovýhle čtvercový tvar.

Vyznavač koránu v jedné z uliček.

I do tak úzkých uliček proniká za poledne pálící zanzibarské sluníčko.

Asi sport-bar. Momentálně zavřený.

Dřevěné balkóny a přístavby nejsou ve starém městě Zanzibaru ničím výjimečným.

Malí zanzibarští obyvatelé.

Jaké tu může být bydlení?

Nějaká politicko-náboženská muslimská agitace.

Uličky a zase uličky.

Opravdu umně vyřezávané dveře. Jen by už potřebovaly rekonstrukci.

Jde se nakupovat?

Ulička s drátěnou změtí.

Je libo islámský oděv?

Mně tu zaujaly dveře, Líbu spíš hadříky.

V oknech a na balkónech mají na Zanzibaru i nějakou zeleň.

Detail balkónu vysoko nad našimi hlavami.

Ulička. Je jich tu mnoho podobných, ale každá je jiná.

Zeď vypadá opršale. Asi tu bývá i období dešťů. U zdi se nachází kamenná lavice zvaná baraza. Podobné najdete v uličkách Kamenného města na každém kroku.

Palmová zahrádka uprostřed města.

Zakuklených dam vidíme dost. Jenom se je moc neodvažuju fotografovat.

Ulička vedle mešity.

Za zdí je tajemná zahrádka s banánovníkem.

Že by ovoce ze zahrádky za zdí?

Jackfruit. Tyhle obrovité dýně pocházejí z chlebovníku rodu artocarpus. Někde tomuhle ovoci česky říkají žakie.

Zanzibarské ovocné zátiší.

A zase úzká ulička.

Prodavač kukuřice. Ale především nádhernej dvoukolák.

Pepa nás popohání...

Typický zanzibarský obchůdek.

Ája neboli Alča fotí čičinku.

Ája má vyfotíno. My ostatní s focením zajímavých dveří počkáme, až si svou práci v klidu prohlédne.

Detail zanzibarských dveří opatřených kováním.

Vyřezávané zanzibarské dveře s kočičkou a bez Alči.

Nároží u Čelistí. Možná tu prodávají žraloky, nebo tu bydlí žraločí rybář. A nebo že by to maloval fanoušek filmů Stevena Spielberga?

Tady sídlí místní zanzibarská cestovní kancelář.

Potřeby na maškarní bál seženete i na Zanzibaru.

Někoho v takový masce potkat v noci v některé ze zanzibarských uliček, husí kůže mi po celém těle naskočí a do smrti smrťoucí už veselej nebudu.

Ty železné hole vypadají spíš jako na obranu. Možná se ale hodí i na útok.

Obrazárna. Často v ní bývají obrázky oněch vytáhlých černých Masajů.

Ti vytáhlí Masajové, které tu malují na každý druhý obrázek, ovšem na Zanzibaru nejsou původními obyvateli.

U zanzibarského bylinkáře.

Jde se dál...

Před prodejničkou s místními rukodělnými výrobky. V Kamenném městě jich je spousta.

Bílá je jednoznačně nejčastější barvou zanzibarských domů.

Dostáváme se mimo úplné centrum Kamenného města.

V téhle části Kamenného města jsou širší ulice a kromě pěších tady už jezdí také auta.

Starý barák, nové auto.

Vrátnice k Památníku na trh s otroky. Kupte mi taky vstupenku!

Jde se za otroky!

Pavlač u vstupu k Památníku na trh s otroky. Jen nevím, jestli, když je to v přízemí, je to pořád ještě pavlač.

Tenhle strom, který kvete strašně zvláštně, neboť drobná bílá kvítka jsou podložena zcela fialovým listovím, jsem neznal. Ale mám šikovné kamarádky (díky Věro), které mi poradí. Takže už vím, že to je bugenvilea nádherná, latinsky bougainvillea spectabilis.

Domek blízko Památníku. S velkou pravděpodobností obytný.

Dole dílna. To je jasné. A nahoře prádelna?

Památník je situován na bývalé otrokářské tržnici. Vzpomněl jsem si tu na nezkrotnou Angeliku, jak ji na trhu s otroky prodávali. Nebylo to však na Zanzibaru, ale na Krétě.

Část sousoší otroků v řetězech.

Část sousoší otroků spoutaných řetězy.

Hlava ze sousoší otroků.

Celé sousoší otroků v kobce a řetězech.

Svatá Monika (podle sousední katedrály) je hotel a restaurace u bývalé otrokářské tržnice. Ta hlava, to je taky Monika. Nikoli ovšem svatá. Nicméně se tady musela nechat zvěčnit.

Schodiště v hotelu Svatá Monika.

Schodiště a část interiéru hotelu Svatá Monika.

Monika před vstupem do podzemních kobek, kde bylo skladováno zboží pro tržnici. Tím zbožím byli pochopitelně otroci.

Kobky otroků jsou nízké, tak bacha na hlavu!

V kobce, kde přebývali otroci v takovém počtu, že nebylo kam šlápnout.

V kobkách pro otroky je husto. A těsno.

Líba se na výšku vejde, ale jen v chodbičce pro otrokáře.

Tak. Monika se umístila v kobce jako správnej otrok. Ti tu měli opravdu takhle málo místa.

Otrokyně? Asi utržená ze řetězu.

Domek s poněkud zčernalou omítkou.

To je ale satelit!

Krásný udržovaný dům patřící místním zlatníkům.

Zanzibarští zlatníci Esmail i Ahmed se oba pyšní titulem Hádží. To znamená, že oba jakožto pravověrní muslimští věřící putovali do Mekky.

Ulice plná automobilů, cyklistů i pěších.

Zanzibarská anglikánská katedrála Sv. Moniky stojí také na místě bývalého trhu s otroky.

Pohled k hlavnímu oltáři.

Hlavní oltář katedrály.

Vysokánská vitrážová okna katedrály.

Detail lavice pro kněží okolo oltáře.

Pohled od oltáře ke vchodu.

Z téhle vitráže nějaký svatý vypadl.

Mramorová křtitelnice v zadní partii katedrály.

Detail křtitelnice víka na ní.

Odcházím z katedrály, jak vidno, poslední.

Vchod pro kněží, asi do zákristie.

"Nechť mír zvítězí na zemi!", píšou tady v angličtině a asi v dalších třech řečech. Jedna z nich bude asi svahilština, kterážto je na Zanzibaru a v celé Tanzanii úřední řeč. Společně s angličtinou.

Dlouho jsem nevěděl, co je za rostlinu. Dnes už vím, že česky se to jmenuje křín. Není to překlep, že bych chtěl napsat křen. Kdepak. Je to opravdu křín. Latinsky crinum kirkii.

Věž katedrály a věž mešity obvykle nazývaná minaret.

Detail vrcholku věže anglikánské katedrály.

Detail vrchní části minaretu.

Monika se vrací. Zákristie je zavřená.

Nedaleko tržnice Darajani.

Lidí je dost i v okolí tržnice. Kupujících i prodávajících.

Neparkovat! Asi sem jezdí zásobování.

Tady zrovna přivezli jackfruity a ananasy.

Pepa by rád chleba. Nejlépe tmavý.

Jeden z vchodů do tržnice Darajani.

Zanzibarští ovocnáři.

Za kolik je ta mrkvička?

Umývání rajčátek.

Rybí řezník.

Porcování tuňáka.

Pod vidíte stolem ještě nerozbourané tuňáky.

Krásné rybí kousky. Ryba je to, co tu chceme nakoupit k dnešnímu společnému obědu.

U někoho nějakou tu rybičku k obědu koupíme.

Ty chobotnice vzadu nechceme, viď Pepo?

Trochu jiné "nerybí" mořské potvůrky.

Rychlý pohyb a ryba je vejpůl.

Část tržnice, kde se tržnicují jenom ryby a případně ještě mořská havěť.

Usměvavý, protože rybu pro nás koupíme právě tady, u něho.

Ovocný stánek zanzibarské trhovkyně.

Banánové zátiší.

Banánová síla.

Líba uprostřed banánového ráje.

V banánové uličce.

Dá se tudy vůbec projít?

Prodavač manga je zřejmě pohodář.

Zanzibarská tržnice pochopitelně omamně voní kořením.

Koření je na Zanzibaru žádaný suvenýr. Vidíme tu vanilku, muškátové oříšky, skořici, kmín, sezam, šafrán a další a další...

Balíčky s různým kořením po nás turisty už mají hezky pohromadě.

Vanilkové lusky a muškátové oříšky.

Mladík kořenář. Nebo kořen?

Různých pytlíčků s kořením je na tržnici nespočítatelně mnoho.

Je libo dýni, melounek, nebo ananas?

Běžná zelenina.

Už je nakoupíno. Pepa si může zapálit.

Cibule, zázvor i feferonky. Poněkud "horkej" pultík.

Zelinář.

Do pytle! Nevím, co je v těch pytlích...

Ulička s žebříkem.

O trochu temnější ulička a bál bych se. To pak nerozeznáte ženskou a chlapa.

Úžasná drátařina. Naši dráteníci se tam můžou učit.

Trošku širší i živější ulička.

Dívka v růžovém.

Copak to tam prodávají?

Mercury house není dům rtuti, ale rodný domek Queena Freddieho. V tomhle domě se narodil.

Kdo nevěří, že se v tom domě Freedie Mercury opravdu narodil, ať si tam zavolá. Telefonní číslo pošlu na požádání.

Překážíš tu, zmrzlináři!

V rodném domě Freddieho Mercuryho je dnes muzeum.

Ulice před Freddieho domkem.

Náměstí vedle Mercuryho domu.

Vedle rodiště Freddieho je tenhle hotel.

Pobřežní náladovka nedaleko přístaviště.

Krásné modré moře a loďky.

Pláž přímo ve městě.

Provoz okolo přístaviště.

Pláž, slunce a hospodské stoly.

Vrak.

Ulice od pláže k rodnému domu Fredieho Mercuryho.

Nabídka restaurace umístěná uprostřed ulice by u nás asi neprošla.

Kvítko, které vyfotila Monika.

Silnice u přístavní pevnosti.

Pevnostní bašta.

Žvýkačku na Zanzibaru znají.

Promenáda a parčík na pobřeží nedaleko Domu zázraků.

Dům zázraků.

Věž domu zázraků.

Dům zázraků je palác zanzibarského sultána z konce 19. století.

Zanzibarský kluk v parčíku před Domem zázraků.

Pobřežní promenáda vedle přístavu.

Dům zázraků byl ve své době nejvyšší budovou východní Afriky.

Dům zázraků vděčí za své jméno tomu, že od počátku byl dům vybaven elektrickým proudem, výtahem a tekoucí vodou, což tehdy opravdy bylo skoro jako zázrak.

Kvetoucí stromy máme nad hlavami.

Šelmička se schovává na stromě. Škoda, že to není leopard, ale jen kočka domácí.

Park při pobřeží před Domem zázraků.

Zanzibarští zmrzlináři tu asi mají schůzi.

Věž domu zázraků, ve kterém je dnes Národní muzeum historie a kultury.

Před přístavní pevností.

U zdi přístavní pevnosti.

Kruhová obranná bašta přístavní pevnosti.

Jedna z hlavních silnic do téhle části města Zanzibaru vede tudy.

Zelený trávník a téměř ani žádné stromy v úzkých uličkách Kamenného města nejsou. Tady ano.

Při pobřeží se najdou i takovéhle větší domy.

Uličky do centra města se zase zužují.

Domy mají dřevěné balkóny velice často.

V uličce zanzibarských umělců.

Pohled na moře směrem za sluníčkem.

V těchhle uličkách jsem věřil Pepovi, že ví, kam jdeme.

Zajímavý zanzibarský plot okolo zanzibarské zahrádky.

Takhle nějak hladoví zasedneme do restaurace na večeři. Kdybyste si mysleli, že ty cigarety jsou Moniky a že Monika kouří, není tomu tak.

Nálepka piva Tusker vyráběného v několika okolních afrických zemích velkou pivovarnickou společností. Není to špatné pivo. Je slabší, jen 4,2% alkoholu, což je ale na zahánění žízně rozhodně lepší.

Spokojená Líba po večeři.

Nespokojená zanzibarská číča, neboť jí pod stůl kromě pár nepodstatných drobečků nic nespadlo.

Ulička vedoucí ke katolické katedrále.

Katolická katedrála Sv. Josefa se v úzkých uličkách prý špatně hledá, když to tu neznáte. Věže katedrály, ač dosti vysoké, jsou vidět jen máloodkud.

Nápis na katolické katedrále je svahilsky. Je to něco o Svátosti a Božím slově.

Brána ke katolické katedrále je zavřená.

Možná mě poznáváte. Když je zavřená brána, musím fotografovat skrz plot.

Vstupní portál do katedrály Sv. Josefa.

Nevím to jistě, ale asi to bude sv. Josef.

Josef, neboli Pepa. Svatý není. Tady zkouší zanzibarské lehátko před katolickou katedrálou.

Takhle nějak jsou vidět odspodu věže katolické katedrály Sv. Josefa.

Ruch u pláže, která slouží jako přístaviště. Odtud budeme loďkou odjíždět na ostrov Changu.

Na moři jsou vidět bárky, loďky i lodě.

Asi něčí šéf, který na něco dohlíží.

Úžasné, když dáma v černém s kabelkou hlídá na mořské pláži lodní motor.

Typické zanzibarské motorové bárky.

Čekání na loď? Jakpak asi bez motoru přijede? A mimochodem, všimněte si toho úžasného kontrastu černého těla a zářivě žlutých kalhot.

Odcházejí z pláže s úsměvem. Asi se podařil dobrý kšeft.

Pobřežní zeď za přístavní pláží, vlevo vyčuhuje věž Domu zázraků.

Pan Tabu telefonuje, že už jsme tady a loďka má pro nás přijet.

Tuhle už přijíždí naše loď!

Nakládání zásob. Na ostrově Changu budeme celý den, ale nikoli o hladu.

Ještě neodjíždět! Nemáme tu Pepu!

Místa máme na lodi víc než dost.

Vyrážíme na ostrov Changu vzdálený asi 5 km.

Kotva na přídi.

Přístavní pláž a Kamenné město Zanzibar necháváme za sebou.

Takhle je Dům zázraků vidět z moře.

Proplouváme kolem dalších kotvících bárek.

Jedou s vodou.

Tohle mi tak nějak trochu připomíná Kostnerův film "Vodní svět".

Typická zanzibarská domorodá plachetnice. Tahle je asi jen pro jednoho, ale občas jezdí i větší.

Zanzibarská arabská dřevěná plachetnice, které se po anglicku říká dhow, je nizoučká a i v nepříliš vysokých vlnách se docela ztrácí.

Tohle už je u pláže ostrova Changu. Nápis "Hakuna Matata" je svahilsky něco jako "oukej", "v pořádku", "žádnej problém, a nebo taky "to chce klid".

Pepa na koupačku odcházející.

Pepa plavající.

Pepa z vody vycházející.

U pláže ostrova Changu kotví i jiné loďky.

Koupající se černoška. Má rozum a nechce se na žhavém zanzibarském slunci spálit, jako ty moje dvě bělošky.

Tihle dva od pláže ostrova Changu právě odjíždějí.

Krab poustevníček, latinským určením coenobita rugosus, samozřejmě "bydlí" ve schránce nějakého plže.

Poustevnický krab coenobita rugosus si to po písečné pláži docela peláší.

Vrána domácí (corvus splendens) letící nad pláží.

Na Zanzibaru zdomácnělá vrána domácí sem byla zavlečena odněkud z Indie, kde se nachází původní oblast jejího výskytu.

K pláži ostrova Changu připlouvají další turisté.

Hlavně, že si nenamočil mobil.

Odzadu.

Tady vystupuje, jak se ukázalo, parta českých turistů, kterým sem jejich cestovní kancelář uspořádala vcelku kratičký výlet. Byli tu asi hodinku.

Monika v teplém zanzibarském vánku.

Dřevěná terasa s chodníkem. Běží dokola zdejší široké pláže.

Ten nesportuje, jen někam spěchá.

Rozmlouvá s někým nahoře.

Do loďky se její majitel musí dostat jen mokrou nohou. A vlastně nejen nohou.

Sedí na zdi bývalé věznice za dřevěnou terasou.

Opalovačka je asi báječná. Ale ne pro mne.

Sviť sluníčko, sviť, ať se hezky připálím.

Monika na pláži.

Monika. Na chvíli v tričku.

Domorodec na terase. Na hlavě má čepici upletenou z listí.

Pod dřevěnou terasou, kde máme složeny svoje věci, je pro mne příjemný a laskavý stín.

Pepa začíná pod dřevěným chodníkem kuchařit.

Pepovo kuchyňské zákoutí.

Budou ryby. Pepa koupil na tržnici tuňáka a ještě kousek jiné ryby, které tu říkali "bluefish". To je podle všeho dravá ryba česky nazývaná lufara.

Zátiší s vodou, Pepovou košilí a mušličkami, které si Líba nasbírala.

Vlnolam u pláže. Pokud to vlnolam vůbec je a není to nějaká zřícenina.

Pohled na moře od schodů vedoucích nahoru na dřevěný chodník.

Tohle jsou všechno čeští turisté na výletě z pobytového zájezdu.

Pláž ostrova Changu, kterému se říká taky ještě Prison Island, tedy Vězeňský ostrov. Bývala tu věznice pro otroky, které sem prý ale odváželi především do karantény.

Opět dřevěný chodník kolem pláže.

Moře má na Zanzibaru opravdu úžasnou barvu.

Někdo tu i šnorchluje. Mně se nechtělo, i když nevím proč.

Dřevěný kůl. Je tu jen tak. A není sám.

Oranžové plovací vesty má jen málokdo.

Pepa začíná chystat oběd. Ryby mu přinesl z lodi pan Ťula stojící v pozadí.

V alobalu jsou hotové ryby uvařené na lodi. Na ostrově Changu se totiž nesmí rozdělávat oheň a vařit.

Pepa rozbaluje a kontroluje ryby uvařené panem Ťulou na jeho lodi.

Ještě rozdělat další alobaly a můžeme si jít nabrat svoje porce.

Líba nad pláží těsně před návštěvou želví stanice ve zrušené věznici.

Pohled na moře z bývalé a zrušené otrokářské věznice.

Náš vedoucí Pepa je pozadu.

Vstupní vrátnice k želvičkám.

Tak. Tohle jsou zanzibarské želvičky, ale nikoli původem. Jsou to želvy obrovské (dipsochelys dussumieri).

Pan Ťula lechtá želvu na krunýři, aby se zvedla a vynikla tím spíš její velikost.

No, teď můžete porovnávat velikost želvy a Moniky. Na výšku vede Monika, na váhu želva.

Malá, hodná...

Želvu si pohladí i Líba. Jako doma svýho pejska.

Ája krmí želvičku salátem, který tu pro ně fasujeme.

Jelikož Ája miluje všechna zvířátka, má radost, když dá želvičce něco dobrého.

Chutná, chutná?

Ham! Ale bacha na prsty! Je to přece jen velká želva.

Želv je tu poměrně hodně a společnost jim tvoří několik pávů.

Želvy obrovské pocházejí z atolu Aldabra na Seychelských ostrovech. Tenhle druh želv žije jedině tam.

Detail hlavy želvy obrovské.

Někdy se píše, že na ostrově Changu jsou želvy sloní. To ale není pravda. Želva sloní, to je docela jiný druh velkých želv, které žijí na Galapágách.

Páv korunkatý.

Želva už asi měla dost pochodování po chodníku a tak odpočívá.

Želví koupaliště.

Jakou žízeň má takováhle želva a kolik toho vypije, netuším.

Ty největší želvy obrovské z ostrova Changu mohou být staré až 200 let.

Monika vykrmuje další želvu salátkem.

Želva obrovská musí mít velký apetit, když může vážit víc než třikrát tolik, co Monika.

Je to zážitek, být s takovými obrovskými želvami v bezprostředním kontaktu.

Ještě pohladit, když tak hezky papá...

Želva obrovská se nezdá. Pohybuje se docela svižně na to, jak se želvy považují za pomalé.

Nedá mi to, abych je nefotil. Ty želvy jsou fakt obrovské.

Pan Ťula si vzal jednu menší želvu na hlavu. Není to však želva obrovská, nýbrž želva pardálí.

Monika s menší pardálí želvičkou.

S želvičkou hezky z očí do očí.

Taky mi půjčili malou pardálí želvičku.

Tahle želva pardálí je relativně malá, ale překvapivě těžší, než bych do ní řekl.

Pochovat malou želvičku chce každý.

Největší jedinci želvy obrovské (dipsochelys dussumieri) mohou vážit až 200 kg.

Je úžasné, jaký mají želvy růžový jazýček.

Želví fronta okolo Líby. Asi míří na koupaliště.

Počet želv ke konci 20. století na ostrově Changu strašlivě poklesl. Dnes je již zase situace lepší, neboť sem byly dovezeny další, a nyní jejich populace, i díky ochraně a specializovaným nadacím, opět roste.

Želva mě zblízka pozoruje, já zase ji. Je fakt obrovská.

Želví bazén.

Želví pohoda v bazénu.

Tyhle želvy jsou úžasná stvoření. Jako někde z pravěku.

Pohoda ve vodě.

Želvy obrovské se dostaly na Zanzibar tak, že čtyři byly na počátku 20. století na ostrov Changu darovány seychelským guvernérem.

Želvy při koupeli.

Tahle želví fronta se momentálně moc nehýbe.

Jedna z menších želv.

Alča želvy vykrmuje, jako by měly být na maso.

Ham! Asi je to ňamka.

Unavená?

Želvy procházejí se po chodníku. Jako my.

Tu bys neuzvedla, viď?

Pozor! Tady se něco děje.

Pozorujeme želví páření. Samec je pochopitelně ten nahoře.

Želví samice při páření želv obrovských (dipsochelys dussumieri) musí nést obrovskou váhu!

Želví samec si pomáhá křikem. Nebo je to želví řev?

Je určitě dobře, že se tenhle druh želv, označovaný jako zranitelný, snaží rozmnožovat.

Páření želv obrovských zepředu.

Takhle všichni páření želv pozorujeme. Nijak jim, zdá se, naše přítomnost nevadí.

Už je hotovo.

Želví samice po aktu.

Pan Ťula nás asi počítá, jestli jsem už všichni.

Začínáme se od pláže ostrova Changu vzdalovat.

Pan Ťula už kormidluje zpátky do Kamenného města.

Ohlédnutí k ostrovu Changu.

Ostrov Changu se nám vzdaluje. Bylo tu krásně.

Hlavní město Zanzibaru je na dohled.

Rezavá kotva rychle usychá.

Co fotografuje Monika...

Kotva na přídi lodi pana Ťuly.

Dost rozdílná plavidla, že?

Tahle větší plachetnice se dost podobá felukám, jaké jsem viděl jezdit po Nilu v Egyptě.

Plné plachty větru.

Zanzibarské Kamenné město na dohled.

Arabská plachetnice s pozadím Domu zázraků.

Znovu arabská plachetnice. V pozadí věže katolické katedrály Sv. Josefa.

Nábřeží u Domu zázraků.

Tak tady bych se já koupat rozhodně nechtěl.

Pobřeží u přístaviště loděk.

Zakrátko budeme vystupovat.

Arabsky oděných lidí potkáváme v uličkách mnoho.

Opět zanzibarské dřevěné dveře.

Těžko téhle ženě odhadovat stáří...

Netypicky nečtvercové zanzibarské dveře.

Jedna ze těch širších uliček kamenného města.

Vývěsní štít jedné ze zanzibarských cestovních kanceláří.

Opět typická ulička v Kamenném městě.

I takovými uličkami se na Zanzibaru chodí.

Tady je uvnitř nějaký hotel. Nikoli náš.

Čmuchy čmuch.

Tyhle zanzibarské vyřezávané dveře vypadají opravdu staré. Některé jsou prý starší, než domy, do kterých vedou.

Detail dřevořezby na dveřích.

Kamenné lavice v uličkách poslouží i ke krátkému odpočinku. Nebo se tu dá počkat, až si ženské prohlédnou zanzibarské hadříky v přilehlém obchůdku.

Poněkud lépe udržované dřevěné dveře v domě č. 111.

Krámek, jehož prodavače zahlédnete jen stěží.

Arab s typickou pokrývkou hlavy.

Na hlavě téměř každý na Zanzibaru něco nosí.

Arabské ženy na nákupech.

Domácí nebo turistka?

Domorodci v typickém arabském bílém oděvu.

Domorodci bez typického arabského oděvu.

Červený šátek arabské ženy určitě zviditelňuje.

Čapka je barevně sladěná s vousy. Úžasné.

Není náhodou tenhle stařík s dvoukolákem nakonec mladší než já?

V některých uličkách je opravdu živo.

Zanzibarské dřevěné dveře, které jsou nahoře tvarovány do oblouku, jsou novější.

Prodavačka před svým krámkem.

Zanzibarský vůz na člověčí pohon.

Dráty nad hlavou jsou v Kamenném městě všudypřítomné.

Žena, jakých tu potkáme mnoho. Trochu se bojím je fotografovat.

Možná i tyhle dveře patří k těm pěti stům nejstarších, které se na Zanzibaru v Kamenném městě zachovaly.

Jen Bůh a Pepa ví, kam jdeme.

Počítání mezi dveřmi. Před chvílí ukazoval dvě.

Střechy a balkony domů vysoko nad našimi hlavami.

Staré vyřezávané dveře, nebo alespoň futra, mají i mnohé krámky.

Pepo, jdeme tudy správně?

Vida. Širší ulice, kam se snad i auto vešlo.

Nahoru, dolů, pořád je kam a na co koukat.

Zalíbil se šáteček?

Usměvavá arabská prodavačka. Nemračí se, jako většina prodavaček u nás.

Tenhle starý pán se mi tak líbil, že jsem ho poprosil, zdali bych si ho mohl vyfotit opravdu zblízka a ne jen tak narychlo za pochodu. Jak vidíte, dovolil mi to.

Vstup do jednoho ze zanzibarských domů s lavicemi polstrovanými krabicovým kartónem.

Ti vzadu na mě čekají, tak můžu ještě fotit.

Zmrzlináři fungují i večer.

Večerní bufetová nabídka.

Je libo Líbo špejličku?

Zdejší plody moře lákají mnohé turisty. I turistky, samozřejmě.

Pouliční lis.

Pepa kupuje chuťovku.

Smažený kuličky. Jsou naostro?

Večerně osvětlená ulička Kamenného města.

Nečtvercové staré vyřezávané dveře osvětlené žárovkou. Úsporná není.

Tyhle dveře vyřezávané nejsou. Ale já do nich nic vyrývat nebudu.

Večerní prádlo.

Hladová Líba při čekání na večeři.

Pepa pokuřující.

Ája jako obvykle se usmívající.

Líba v restauraci, jejíž jméno zní Coco de Mer.

Tady zrovna hasím žízeň. Ale je to u práce. Píšu si do notýsku poznámky.

Přečtu vůbec po sobě ty poznámky?

Pepa objednal ovoce a krájí nám ho na ochutnání. Říkají tomu po anglicku passion fruit. Ale Ája ví, že česky je to mučenka. Mučenka jedlá (passiflora edulis) nebo taky marakuja.

Když rozkrojíte plod mučenky, máte v něm rovnou už hotovou marmeládu.

Jeden z dalších hostů restaurace Coco de Mer.

Tenhle domorodec si zašel do restaurace Coco de Mer na pivo. Já doma jednou za čas chodím taky, jenom se hospoda jinak jmenuje.

V restauraci Coco de Mer máme tuhle dámskou obsluhu.

Jedna z uliček starého Kamenného města, jak vypadá při našem večerním návratu na hotel.

Večerní Kamenné město kdesi cestou z hospody.

Co s načatým večerem?

Půjdeme tudy?

Noční zanzibarská šelma. Kočkovitá kočka.

Cedule na zdi vlevo nahoře napovídá, že k našemu hotelu Safari Lodge to snad už není daleko.

Dost silnic na Zanzibaru je lemováno podobnými alejemi.

U tohohle obydlí jsme zastavili jen náhodou, jen abychom se trochu protáhli.

Tropická zanzibarská alej.

Naše auto při jedné ze zastávek na cestě Zanzibarem. Líba má uvnitř zatím jen banány.

Při zastávce u prodavačů ovoce nejprve něco ochutnáme.

Prodavačů se tu musí uživit poměrně hodně.

Tak ještě něco? Ty dva balíky v mikroténu a otep s ježatýma kuličkama (rambutan, starým názvem dvouslivák ježatý) už je naše.

Líba má radost z nového ovoce, které ještě nejedla. Je to rambutan. Ovoce ze stromu nephelium lappaceum. Podobá se trochu liči a podobně i chutná.

Stezka do pralesa, do něhož nesmíme jít sami bez místního průvodce.

Nádherná pralesní zeleň všude okolo nás.

Pohled do korun pralesních stromů.

Prales Jozani vypadá neprostupně.

Líba na pralesní stezce. Hlídá mě, abych se neztratil.

Stezka pralesem Jozani je široká a pohodlná. Odpovídá množství turistů, kteří sem zavítají.

Dvě moje pralesní hejkalky.

Opice sedící na okraji pralesa v houští přímo u silnice. Říkali jí "blue monkey", modrá opice.

Určení téhle opičky není jednoduché. Je to kočkodan bělohrdlý (cercopithecus albogularis), ještě přesněji podruh cercopithecus albogularis albogularis. Podle některých pramenů to ale je podruh kočkodana diadémového (cercopithecus mitis albogularis). Tak si vyberte.

Kočkodan bělohrdlý se mi špatně fotografuje, protože se pořád skrývá za větvemi v houští.

Kočkodan bělohrdlý na větvi. Já jsem zase na větvi z něho, že ho tu jen tak u silnice, kterou tu přecházíme, vidím.

Upozornění pro řidiče, že silnici křižuje "colobus". Není to však žádný autobus, colobus je anglický výraz pro malou vzácnou opičku, guerézu.

Jsme na druhé straně silnice mezi stromy s takhle krásně zbarveným listím, ale guerézy, za kterými sem míříme, zatím nikde.

Průvodce nás vodí mezi stromy chvíli mezi stromy sem a tam a najednou jsou guerézy kolem nás.

Gueréza zanzibarská česky, Zanzibar Red Colobus anglicky a latinsky piliocolobus kirkii nebo procolobus kirkii. Někteří ji považují za poddruh guerézy červené (procolobus badius kirkii).

Gueréza zanzibarská má na hlavě rozježené bílé chlupy. Na Fejsbůk mi někdo napsal, že mají "pěknej účes".

Další fotka rozcuchlého účesu gueréz. Asi to bude nějaká zanzibarská móda, neboť takový účes mají všechny zdejší guerézy.

Guerézy se klidně krmí, a my jsme jim docela fuk.

Guerézy na Zanzibaru mají výrazně růžový nos a rty.

Kukuč!

Guerézy zanzibarské se živí především mladými listy a výhonky.

Tyhle opičky jsou všude kolem nás. Jsou boží.

Dostat něco do žaludku je pro guerézy momentálně úkol číslo jedna.

Guerézy na Zanzibaru nejsou velké. Samci váží mezi devíti a třinácti kilogramy a měří něco přes 40, maximálně však 70 cm. Samice mají při stejné výšce asi o 2 kg méně.

S opičkami je docela legrace. Jsou živé, čilé, ale dělají, jako bychom tu ani nebyli.

Hladový pohled vzhůru do stromoví.

Tam nahoře vidí gueréza určitě něco k snědku.

Gueréza zanzibarská, na stromě zavěšená.

Černý ksichtík, růžový nosík.

Tahle gueréza asi patří mezi pankáče.

Můžete hádat, co se fotí.

Zanzibarské geuerézy jsou endemickým druhem. Žijí pouze na několika místech hlavního ostrova Zanzibaru.

Guerézy ze Zanzibaru patří mezi nejvzácnější primáty na světě a nacházejí v červené knize ohrožených druhů.

Celá populace gueréz zanzibarských (piliocolobus kirkii) čítá odhadem jen necelých 1500 jedinců a přes systematickou a vládou podporovanou ochranu jich stále ubývá.

Nevím, jak to připadá vám, ale pro mě mají tyhle opičky moc sympatický kukuč.

Koukám i fotím. Tady stíhám obojí. Opičky se pohybují po stromech i po zemi a my se pomalu pohybujeme s nimi.

Jako na vyhlídce.

Kromě mladého listí a výhonků se zanzibarské guerézy živí také nezralým ovocem. Dozrálé sladké už nemohou, neboť nedokážou strávit cukr.

Opičky se pohybují po stromech nad námi i po zemi kolem nás a my se pomalu mezi stromy přesunujeme s nimi.

Tady je dobře vidět, jak stejně jako všem guerézám, i těm zanzibarským chybí na rukou palec. Je zakrnělý.

Není to nádhera?

Pozor! Tohle není opice, to jsem já! A tam vzadu za mnou pod stromy ještě Pepča s Mončou.

Okolo gueréz jsme se včetně našeho zanzibarského průvodce patřícího k ochraně národního parku Jozani Chwaka Bay pohybovali hodně dlouho. Průvodce měl s námi trpělivost. A guerézy taky.

Detail obličeje zanzibarské guerézy.

Takhle tu všichni kolem gueréz poskakujeme, když jsou na zemi. Ti dva mladí (ani nevím odkud jsou) se přidali k naší české skupince.

To není opička. Líba jen opičku fotí.

Tahle fotka se Líbě opravdu povedla.

Dlouhý ocas slouží guerézám k balancování ve větvích stromů.

Gueréza zanzibarská na silnějším stromě.

Některé fotky se mi snad docela povedly. Jako třeba tahle.

Gueréza vypadá možná trochu vyděšeně, ale je to jen zdání.

Jsou-li guerézy na stromě, někdy dole vidím jen jejich ocas. Ale ten samotný přece fotit nebudu.

Jako na rozhledně.

Palec guerézy nemají, ale aby mohly dobře uchopit potravu, mají naproti tomu zase hodně prodloužené články svých prstů.

Zanzibarská gueréza je opravdu krásná opička. Doufám, že jako druh nevyhyne.

Tuhle opičku mám přímo před sebou.

Červený hřbet a zadní část hlavy, ale jinak je srst gueréz zanzibarských šedočerná.

Monika a gueréza, která si sbírá potravu na zemi. Ale kouká na strom, nebude-li tam něco lepšího.

Tady jsem u opičky pro změnu já.

Gueréza se krmí za zemi přímo přede mnou. Vůbec jí nevadím, vůbec si mě nevšímá.

Pozor! Líba se blíží zezadu!

Gueréza je v klidu. Asi ví, že Líba tohle listí nežere.

A ještě Monika chce fotku s opičkou. Opičce je to jedno.

Už pozorujeme a fotíme opičky strašně dlouho, náš zanibarský průvodce netrpělivě přešlapuje. Ale nechce nás zase vyrušovat z našeho úžasného zážitku.

Nicméně zbývá už jen poslední fotka téhle krásné a vzácné zanzibarské guerézy (piliocolobus kirkii).

Po tomhle mostku se jdeme podívat na mangrovové lesy národního parku Jozani Chwaka Bay.

Na prknech mostku se vyhřívá ještěrka. Je to mabuja. Latinským určením jde o druh trachylepis maculilabris.

V mangrovových lesích jsou vybudovány takovéhle dřevěné lávky a chodníky, jinak bychom se sem díky spodnímu bahnu a spoustě mangrovových kořenů vůbec nedostali.

Český botanický název rodu těchhle mangrovových stromů je kořenovník. Druhový název čeština nemá, takže latinsky: rhizophora mucronata.

Pročpak asi se tyhle stromy česky jmenují kořenovníky?

Tady nad mangrovovými močály mi náš zanzibarský průvodce národním parkem Jozani Chwaka Bay zapózoval.

Portrét našeho sympatického a přívětivého zanzibarského průvodce.

Rhizophora mucronata, tak se druhem jmenuje kořenovník, který tu nad pobřežními močály roste se svými bohatými vzdušnými kořeny získávajícími kyslík přímo ze vzduchu.

Mangrovy, nebo též kořenovníky, jsou jediné rostliny, které dokáží přežít v pobřežních močálech, kde se střídá sladká i slaná voda. A slanou i sladkou vodu ke svému životu přímo potřebují.

V bahně pod mangrovovými lesy žije mnoho mangrovových krabů.

Tenhle nádherný krab patří k druhu perisesarma samawati, který se vyskytuje ve východní Africe a přebývá v bahnitých mangrovových porostech.

Krab perisesarma samawati (české pojmenování nemá) se živí především zelenými mangrovovými listy, i když je považován za všežravce.

Červené nohy a klepeta některých krabů z mangrovového lesa v hlubokém bahně doslova září.

V tolik bahnitém prostředí bych takové množství krabů rozhodně nečekal. Tenhle druh s červenými klepety je perisesarma bidens, anglické pojmenování je "Red Claws Crab", české jméno však nemá.

Dřevěný stůl uprostřed chodníku poslouží Monice k posezení a výhledu, já ho využiju k výměně objektivů na své zrcadlovce.

To jsem já s Líbou uprostřed mangrovů.

Tak co? Bylo tu fajn, že?

Ještě vyfotíme Moniku a s mangrovy a národním parkem Jozani Chwaka Bay se rozloučíme.

Spice tour je na Zanzibaru návštěva či exkurze do jedné z místních farem s poznáváním koření. Tady začínáme a já nestíhám fotit a všechno si přitom pamatovat nebo dokonce zapisovat.

Takhle kvetou na Zanzibaru banánovníky.

Banánovníkový květ.

Plod chlebovníku. V mnoha tropických zemích je jednou ze základních potravin a strom, na kterém roste se jmenuje chlebovník obecný (artocarpus altilis). Plodu se někdy říká bredfruit.

Tohle mi určila Ája a je to galgán ozdobný (alpinia zerumbet). Říká se tomu siamský nebo thajský zázvor a chuť jeho kořene opravdu zázvor také připomíná. Pod názvem "Rhizoma galangae" se prý prodává u nás v lékárnách na žaludek a podporu trávení.

Dostali jsme kornoutky z palmových listů, abychom si měli kam dávat vzorky rozličných koření.

Místní průvodce uprostřed listů zázvoru příbuzného kurkumovníku dlouhého (curcuma longa), takže takhle roste koření kurkuma. Strašně všechno zažlutí.

Pepřovník černý, latinsky piper nigrum, má plody červené. Ze zralých bobulí se dělá pepř černý a červený, z nezralých plodů pepř zelený a loupané zralé plody zase předznamenávají pepř bílý. Ostatní pepře, jak nám říkali, jsou už ale z úplně jiných rostlinek.

Kornoutky se plní kořením. Monika právě dostala pepř.

Listoví a lusky vanilky. Botanický název je vanilovník plocholistý, latinsky vanilla planifolia.

Vanilkové lusky se sklízejí ještě nedozrálé. Nejsou to opravdové lusky, ale tobolky.

Vanilovník plocholistý je vlastně taková popínavá liána.

Aloe vera, neboli aloe pravá. Osamělý exemplář značně posklízené rostlinky. Je léčivá na kde co a určitě ji taky zná každá kosmetička.

Náš mladý průvodce nám právě ukazuje zázvoru příbuzný kardamom obecný, elettaria cardamomum.

Chlebovník různolistý (artocarpus heterophyllus), respektive jeho plody. Plod se nazývá jackfruit.

Takhle vypadá šťavnatý jackfriut (počeštěně někdy žakie) uvnitř. Je šťavnatý a má nasládlou ovocnou chuť.

Muškátový oříšek je jádro skryté uvnitř pecky plodu muškátovníku vonného (myristica fragrans).

Červený obal kolem pecky plodu muškátovníku vonného se suší a je známý jako muškátový květ.

Rozkrojený muškátový oříšek.

Chce někdo ochutnat dužinu plodu muškátovníku? Je jedlá.

Místní nabídka léčivých a kosmetických olejů, mastí, mýdel, které tu ze všech možných druhů koření a rostlin vyrábějí.

Chce-li se někdo léčit, navonět, či zkrášlovat, vždycky si tady něco vybere.

Areál farmy rozhodně nepůsobí jako nějaká učesaná zahrádka a políčka či záhonky.

Líba dostala na krk ozdůbku vyrobenou z palmového listí.

Líba s úsměvem sleduje, jak hbitě a šikovně vyrábějí další palmovou žabičku.

Nakonec stejný přívěsek na krk dostaly všechny ženské.

Z palem se dají vyrobit i brýle.

Tyhle palmové brýle nemají žádné dioptrie a ani proti sluníčku moc nepomůžou.

Tohle je hřebíček. Tedy přesně to je plod hřebíkovce kořenného (syzygium aromaticum).

Dostáváme spoustu informací. Jako třeba, že koření hřebíčku se suší z nerozvitých poupat květů tohohle hřebíkovce kořenného.

Větvička s plody hřebíkovce nebo někdy hřebíčkovce kořenného (syzygium aromaticum).

Rozkrajuje se malý plod durianu, který je na Zanzibaru oblíbený a dosti drahý.

Černý úsměv a mladý durian, zatím ještě jen lehce páchnoucí, který je plodem mohutných stromů durianu cibetkového (durio zibethinus).

Detail rozkrojeného plodu durianu (durio zibethinus), z něhož se jí smetanově zbarvená hmota okolo semen. Je prý lahodná, ale já na ovoce moc nejsem. A taky mi durian příšerně smrdí. O to víc, jsou-ĺi plody starší a větší.

Moje pazoura si tady pro focení ukazuje kousek kůry, ze které by se usušením stala skořice. Skořicovník pravý nebo též cejlonský (cinnamomum verum alias zeylanicum).

A poleze se na kokos?

Leze nahoru na kokosovou palmu (kokosovník ořechoplodý, cocos nucifera).

Výška téhle kokosové palmy je úctyhodná.

Je asi záměr, aby na palmě, kam zrovna leze nebyly kokosové ořechy a nepadaly mu na hlavu.

Mladík je šikovný. Kousek provázku kolem bosých nohou a hupká si to nahoru jako nic.

Je to docela výška a proti obloze se mi to špatně fotí.

Myslím, že takhle by tam nějak visel, kdyby sklízel kokosovou úrodu.

Mává. Víc nahoru už nepoleze?

Turistům, tedy nám, je třeba s úsměvem zamávat.

A už jsme zase skoro dole.

Vítězný pocit?

Líba s jednou z mnoha ozdob, které nám z palmových listů upletli. Tohle je na hlavu a ozdobené červenými kvítky.

Žabičku na krk a červenou palmovou korunkou na hlavu dostala i Monča.

Pepča, palmový kravaťák a hlava palmou korunovaná, pojídá kokos z ořechu.

No a tady nás vidíte pěkně vcelku. Líba kromě korunky a žabičky vlastní i náramek a úžasnou zelenou kabelku, v níž má mimo jiné všechny kornoutky s kořením.

Tak. Coby kravaťák se protentokrát se zanzibarským kořením loučím.

K našim domečkům zahýbáme do recepce tady doleva.

Bydlet do našich domečků chodíme tudy, po cestičce zkrze tu zeleň.

Líba na terase před naším pokojíkem.

Sousední domek s dvěma pokojíky, kde v jednom z nich bydlí Monika s Ájou.

Rovně dozadu se po pár krocích dostaneme k sousedním resortům, k obchodu, k široké pláži, k suvenýrům i k hospodě.

Restaurace Mangi's u široké bílé pláže.

Obchod a kolem něho si můžeme vybrat cokoliv z početných suvenýrů.

Koukat, co by se dalo koupit, tu může Líba s Monikou víc než dost, neboť podobných stánků jsou kolem desítky.

Část pláže před restaurací Mangi's.

Zrovna je tu příliv...

Pláž před restaurací Mangi's je široká, a kupodivu na ní skoro nikdo není.

Pláže ve vesnici Nungwi oddělují na různé části podobná skaliska zabíhající při přílivu až do moře.

Na pláži jsou tisíce, ba milióny, mušliček a škebliček. Líba má co sbírat a z čeho vybírat.

Mnoho mušliček a škebliček je příbojem už pořádně semleto.

Okolo tohohle skaliska se dostaneme na pláž před naším resortem Amaan Bungalows.

Schůdky vedoucí z našeho resortu na pláž.

Takhle se leží na pláži v našem resortu, když je odliv. Nad námi je terasa restaurace postavená na pobřežních skalách.

Jako někde na chodníku. Nicméně pláže tu rozhodně nejsou přeplněné, spíš naopak. Což je dobře.

Zastavila se na kus řeči.

Nádherná bílá pláž, nádherný příboj.

Část pláže je někdy po ránu ještě ve stínu.

Krab druhu grapsus albolineatus u skalisek na okraji pláže.

Krabi často zalézají do škvír pod kameny a občas z nich samozřejmě zase vylézají ven.

Krab grapsus albolineatus české pojmenování nemá.

Při přílivu si na pláži pod terasou restaurace není kam lehnout.

Pláž a moře si v Nungwi užíváme tři dny, což se zejména Líbě zdá málo.

Bílá pláž a naprosto dokonalé barvy moře.

Barvy moře oživuje příboj, jehož vlnky jsou příjemným zpestřením.

Krab grapsus albolineatus mezi kameny u pláže.

Krab grapsus albolineatus vykukuje ze škvíry pod kameny. Je docela plachý a bojí se mě.

Občas někdo po pláži prochází kolem nás.

Tudy se z pláže vracíme do našeho resortu.

Ohlédnutí za nádhernou modří zanzibarského moře.

Ulička u restaurace.

Terasa restaurace nabízí posezení na pláží a výhled na moře.

Pohled k sousedům. Taky tam mají hospodu.

Výhled k široké pláži před dalšími resorty a restaurací Mangi's.

Pohled na příboj pod terasou restaurace.

U sousedů zakotvilo typické zanzibarské plavidlo.

Některé loďky mají plachty i motor.

Další z nádherných výhledů na moře z terasy restaurace.

Parta potápěčů se hodlá nalodit.

Pláž, slunce a moře, jak jsou vidět z hospody.

Líba při kafíčku. Bez cigaretky to ovšem nejde.

Na výlet nás vezli daleko. Přes celý ostrov až úplně na jih na pláž k vesnici Kizimkazi.

Loďky a domky u pláže v Kizimkazi.

U pláže kotví mnoho loděk.

Tu nejbližší loďku táhnou ke břehu pro nás.

Klasické dřevěné plavidlo, jakým se ovšem nesvezeme. Škoda.

Asi můžeme nastupovat.

Už vytáhli kotvu.

A jedeme.

Kormidelník s retkem nás k žádným delfínům, které nám tenhle výlet sliboval, nedovezl.

Delfíny jsme hledali a nikde jsme je nenašli. Tohle je jen Monika.

Trochu jsme si užili plavání a koupání, ale jsme rozladění, že nás vezli tak daleko.

Pobřeží na jihu ostrova u Kizimkazi.

Osamělá Monika. Kromě nás tu nikdo jiný nikde není.

Líba na malé plážičce pod kameny.

Kizimkazi je rybářská vesnička, což je z tohohle pohledu zřejmé.

Na Zanzibaru je asi populární Rambo.

Plážové zátiší se starou loďkou.

Modrá mořská barva v kontrastu s bílými loďkami a jachtami.

Vylévání vody. Že by se tahle dřevěná kocábka rozklížila?