Jdeme na exkurzi vodního díla Mostiště, které naleznete severně od Velkého Meziříčí. Stavba přehrady byla dokončena v roce 1961.

Odtokové koryto bezpečnostního přelivu.

Sypaná hráz nádrže Mostiště je v jedné části rovná, v druhé je tvořená obloukem. Dohromady má na délku skoro 300 metrů.

Nádrž přehrady Mostiště je vybudovaná na horním toku řeky Oslavy.

Toková je barevná podzimní nálada okolo nádrže Mostiště. Nádrž slouží jako zásobárna pitné vody, stejně tak ale pro ochranu před povodněmi i pro výrobu elektrické energie.

Vrcholek skaliska na okraji hráze.

Komunikace na hrázi i kovové zábradlí vzniklo po velké rekonstrukci dokončené v roce 2006.

Jeden z pracovníků Povodí Moravy, který nám poskytl obšírný výklad.

Kolega fotograf.

Jsme rozděleni na dvě skupiny. Jedna tu čeká na prohlídku vnitřních prostor hráze.

Vyzkoušíme to?

Nějaké dotazy?

Diskuse na hrázi.

Dotazy už nemáme.

Dolů do podzemí hráze jsme jeli pomalým výtahem více než minutu.

Už jsme tu všichni?

Okolo turbíny.

Tady vidíte...

Chodba uvnitř hráze.

Jsme pod hrází, která má na výšku téměř 30 metrů.

Hele, bedla...

Odtokové koryto řeky Oslavy pod hrází.

A už jsme zase nahoře na hrázi.

Krásně zrcadlící hladina nádrže Mostiště, jejíž plocha zabírá asi 90 ha.

Po koruně hráze se vracíme k autobusu.

Barvy podzimu okolo hráze.

Bezpečností přeliv s délkou přelivné hrany přes 50 metrů.

Před odjezdem.

A tady už nás vítají na vodním díle Jevišovice, kterou najdete až v Jihomoravském kraji přibližně 15 km tak nějak téměř severně od Znojma.

Úzká koruna hráze měří na délku asi 120 metrů.

Břehy okolo nádrže s rozlohou necelých 15 ha slouží dnes především k rekreačním účelům.

Pamětní deska upozorňující na to, že přehrada Jevišovice patří k nejstarším ve střední Evropě a rozhodně je nejstarší na Moravě. Byla uvedena do provozu za císaře pána v roce 1897.

Pohled na zděnou gravitační hráz přehrady Jevišovice.

Mezi rekreační aktivity okolo přehrady se počítají i početní rybáři. Asi tu berou...

Pohled dolů z hráze k odtokové výpusti.

Na šišky ve vrcholcích stromů koukám z hráze přímo a rovně. Asi proto, že hráz je vysoká asi 14 metrů.

Říčka Jevišovka bezprostředně pod hrází.

Scházíme dolů. To přece vidíte, ne?

Ještě ohlédnutí k hrázi přehrady Jevišovice.

Odtokové koryto bezpečnostního přelivu.

Je o čem diskutovat, že?

I dámy k to mu mají co říci.

Honza není zlej muž, jen se tak na mne občas tváří. Hlavně tehdy, když ho fotím.

Pod hrází u říčky Jevišovky.

Tak ještě poslední informace a odcházíme.

Brána do Dašovského mlýna je otevřená. Asi nás tu čekají. Jsme v osadě Dašov blízko obce Štěměchy několik kilometrů západně od Třebíče.

Tady asi musíme zaklepat, abychom si mohli prohlédnout mlýn, který je zároveň jako muzeum mlynářství a venkovského životního stylu.

Vítají nás usměvaví majitelé stařičkého Dašovského mlýna. Je opravdu prastarý. První písemná zmínka o tomhle mlýně pochází z roku 1536, ale podle ústní tradice sahá jeho historie až do doby panování Karla IV.

Paní Marta Mastná, jejíž rodové kořeny sahají k majitelům mlýna až kdesi na přelomu 17. a 18. století, začíná svůj výklad.

Muzeum ve mlýně má unikátní sbírku všemožných předmětů denní potřeby venkovských mlynářů a hospodářů. Tady je zrovna k vidění nějaká užitková keramika.

Mlynáři bývali nejspíš i lovci. Ale asi jen drobnější zvěře.

Že by v té truhle měli šišky na krmení hus?

Hrnce. Některé trochu slepované.

Taky ve mlýně se kupříkladu předl len a prováděly se i další podivuhodné a třebas i dosti nemlynářské činnosti.

Muzejní exponáty v celém mlýně i každé místnosti jsou velice různorodé. Hrnce, nástroje, stroje i spousta různých obrázků a dokumentů na zdi.

Posloucháme obšírný výklad nejen o způsobu a technice mletí, ale především o staré a dávné historii mlýna i o způsobu života zdejších majitelů a mlynářů.

Kolovrat, hřeben i příze. Dozvíme se i to, jak se len zpracovával.

V mlýně s množstvím dřevěných strojů mohlo být topení v takových kamínkách trochu nebezpečné, ne?

Kamen je tu několik. Asi z různých období a různých místností i pater.

Úžasné, co tu všechno mají.

Různé stroje či nástroje, násypky, síta, třídičky, dopravníky a kdovíco dalšího. Nikdy jsem netušil, co všechno může a nebo i musí ve starém mlýně být.

Vcházíme do dalšího patra. Pokud mě to neklame, jsou tu ta patra asi čtyři.

Expozice lékaře MUDr. Karla Hobzy, který prošel jako lékař I. světovou válkou a po ní působil jako hospodář a správce Dašovského mlýna patřícího tehdy jeho ovdovělé sestře.

Ložnice dr. Hobzy.

Kromě správy mlýna dr. Hobza provozoval ve mlýně také lékařskou praxi.

Úžasné věcičky. Maličké drobnůstky i větší nádobí.

Něco pro dětičky...

A tohle už je samotná mlýnice.

Sypu, sypeš, sypeme... Melu, meleš, meleme...

Obilí je-li umleté se tu třídí. Ale těch třídících strojů ve mlýně mnohem víc...

Paní Mastná ví o historii svého mlýna i svých předků opravdu hodně. A stejně tak o způsobu mletí v různých minulých dobách.

Jestli se o tomhle mluvilo, co to je, tak jsem to nepostřehl. Ale pochází to kousek od Hradce Králové, z Lhoty pod Libčany.

Rozvodná kola. Od pohonu venkovním vodním mlýnským kolem se pohon rozváděl ke všem strojům po celém mlýně.

Další mlýnský stroj, jehož účel neznám. Už hodně zapomínám a všechny ty mlýnské stroje se mi nakonec popletly tak, že nevím který je který a jaký na co slouží.

Ozubené kolo je spojené s venkovním kolem poháněným vodou. Odtud se pak pohyb rozvádí, kam je třeba.

A to už je vodní mlýnské kolo zvenku. Bylo zrekonstruováno v roce 2012, rok po otevření zdejšího muzea.

Detailní záběr pohonu mlýnského kola vodou.

A takhle vypadá pohon mlýnského kola shůry.

Na dvorku ještě stojí za vyfocení jakýsi starý panský kočár.

Loučíme se s majiteli a odcházíme. Bylo to tady moc pěkné i velice zajímavé.

Na procházce lesem okolo Dašovského mlýna.

V lese roste neuvěřitelné množství hub. I jedlých. Tohle je ale samozřejmě krásná sukénka červené muchomůrky.

Není to babička, ale babka určitě.

Tyhle houbičky vyrostly na pařezu, který pod nimi ani není vidět.

Asi poznáte václavky, ne?

Památníček na lesního hajného Jana Poláčka, který, jak se na pomníčku píše, byl roku 1944 zatčen gestapem a následně v březnu roku 1945 byl nacisty ve Flossenburgu umučen.

Zamilované bedly. Mačkají se jedna na druhou.

Krása. A takových a podobných je v lese mnoho.

Červenající se muchomůrčí miminko.

Cesta vede vzrostlým lesem a my směřujeme (a trošku bloudíme) k rozhledně Mařenka.

Rozhledna Mařenka z roku 2012 stojí na vrcholu kopce Mařenka v nadmořské výšce 711 metrů.

Po výstupu na vrch Mařenka a po dalších 156 schodech se dočkám krásného výhledu.

Už se sice skoro začíná stmívat, ale udělat několik fotografií se ještě dá.

Než jsem začal fotit, musel jsem se ale nějakou chvíli vydýchat. Výšlap na kopec Mařenka a pak ještě po schodech na vyhlídkovou plošinu 28 metrů nad zemí mi způsobil značné funění.

Výhled z rozhledny však za trochu toho funění stojí.

Tak poslední výhled, poslední fotka shůry.

Rychle po schodech dolů, než mi všichni utečou, protože jsem samozřejmě poslední.

A už jsem dole. Pod Mařenkou.

Tady v hotelu Zlatý kříž jsme v Třebíči ubytováni. Na náměstí je ale jen vchod, jinak je hotel nový a postavený vzadu směrem k řece.

Náměstí před hotelem.

Malovaný dům z konce 16. století, tedy z období renesance, stojí v jihovýchodním rohu Karlova náměstí.

Bývaly doby, že sgrafita na domě bývala zakryta. Obnovena pak byla až na počátku 20. století.

Malovaný dům působí vzhledem k okolním domům velmi nevšedně.

Přes řeku Jihlavu s výhledem na baziliku Sv. Prokopa míříme do třebíčské židovské čtvrti.

Po levé straně tohohle výhledu na židovskou čtvrť bývaly továrny. Největší část pozemků tu zabírala Subakova koželužna.

Nádherná ulička židovské čtvrti, Blahoslavova ulice. Není divu, že třebíčská židovská čtvrť je zapsána na seznam památek Unesco.

Ulice L. Pokorného za slunečního svitu.

Ulice L. Pokorného, tentokrát o kousek dál a když se sluníčko na chvíli schovalo.

Někteří celou naši skupinu vedenou příjemnou průvodkyní musejí dohánět.

Jsou sice trochu pozadu, ale zato jim závidím, že si stačili koupit dobrou kávičku.

Před barokním domem čp. 53/25 s balkonem na kamenných krakorcích a s empírovou fasádou.

Ona "a b c" na domě znamenají, že v domě bývalo kondominium, v němž žily tři různé rodiny.

V domě čp. 53/25 žil český interbrigadista a tělovýchovný funkcionář Leopold Pokorný, po němž je ulice pojmenována.

Budova bývalé židovské školy.

Barevné domy u židovské radnice.

Došli jsme zase k řece Jihlavě.

Posloucháme výklad naší průvodkyně u židovské radnice.

Přední synagoga. Přední proto, že bývala blíž bráně do židovského ghetta.

Před vchodem do Přední synagogy, která je dnes kostelem Československé husitské církve.

Tenhle nápis je jediná věc uvnitř kostela připomínající bývalou synagogu. Ale já ten hebrejský nápis nepřečtu.

V uličce před Přední synagogou je nás plno.

Domky ve stráni, kudy se stoupá k židovskému hřbitovu.

Ulička jménem Opuštěná vypadá opravdu opuštěně. Tomu příčnému opěrnému kusu zdi nad uličkou, tomu se říká prampouch.

Blahoslavova ulice blízko Zadní synagogy.

Nahoru se jde směrem k židovskému hřbitovu.

Židovská čtvrť je dole pod námi.

Hotel Joseph je prý dosti luxusní a fuguje v soustavě několika zrekonstruovaných židovských domů.

Pohled přes město Třebíč ke Strážné hoře.

Zadní synagoga z roku 1669 je na konci Blahoslavovy ulice a přiléhá k ní dům Seligmana Bauera, v němž je dnes informační středisko.

Sympatická průvodkyně nám představuje nejen synagogu, ale i židovské náboženství a židovské zvyky a tradice.

Židovské fresky a hebrejské texty se nalezly pod bílou přemalbou při rekonstrukci provedené koncem 20. století.

Fresky byly zakryty přemalbou zhruba od roku 1926, kdy přestala být synagoga nábožensky využívána a posloužila na dlouhá léta jako skladiště Subakovy koželužny. Ještě později pak soudruzi v synagoze skladovali zeleninu.

Hebrejská kniha, v tomto případě základní židovský text, Pět knih Mojžíšových, se čte zprava doleva. A tak se v ní taky obráceně listuje. Devítiramenný svícen slouží Židům k zapalování světel během osmidenního svátku Chanuka. Osm posvátných světel je pro každý den Chanuky a deváté rameno je zapalující neposvátné světlo.

Muzejní ukázka svitku tóry, která bývá uložena v každé synagoze, kam židovští věřící chodívají za modlitbou. I tenhle svitek se čte zprava doleva.

Na balkónu uvnitř Zadní synagogy si lze prohlédnout model třebíčské židovské čtvrti z lehkého balzového dřeva zachycující stav židovského města před rokem 1850.

Pohled z balkónu do hlavní synagogy. Za zástěnou bývala tóra, pokud synagoga byla Židům posvátným a modlitebním svatostánkem.

A ještě pohled na hebrejské písmo, které v Čechách asi umí přečíst jen málokdo z Židů. Dobře si to asi přečtou rabíni.

A ještě jeden pohled do synagogy a na další skupinu zvědavých turistů.

Na tuhle překrásnou alej narazíte cestou k židovskému hřbitovu.

Obřadní síň a vedle ní vchod do židovského hřbitova založeného někdy ve druhé polovině 15. století.

Třebíčský židovský hřbitov je jedním z největších a nejlépe dochovaných židovských hřbitovů v celé Evropě. Tohle je však nejnovější část hřbitova a památník obětem I. světové války.

Náhrobky spíše novějšího data.

Prostě nová část starého hřbitova.

Scházíme dolů mezi ty nejstarší náhrobky pohřbených Židů.

Je to úžasné, nemám k tomu jiný komentář.

Od těchhle nejstarších (úplně nejstarší je z roku 1631) až po ty nejnovější náhrobky se jich na třebíčském židovském hřbitově co do počtu uvádí asi 2600.

Pod náhrobky je na celém hřbitově pohřbeno více než 11 tisíc lidí.

Kolega fotograf na hřbitově stojící, neležící.

Schody od hřbitova v podzimních barvách.

Červené listí na zdi mě vyprovází zpátky k židovské čtvrti.

Výhled na Třebíč z kopce, na kterém židovský hřbitov nachází.

Bazilika Sv. Prokopa v pohledu od řeky Jihlavy. Nachází se v bezprostředním sousedství židovské čtvrti.

Samotná bazilika Sv. Prokopa je součástí třebíčského benediktinského kláštera.

Vrátka do nevelké klášterní zahrady.

Bazilika Sv. Prokopa je románsko-gotický kostel, vybudovaný ve 13. století na místě malé kaple při benediktinském klášteře.

Západní stranu baziliky Sv. Prokopa ukončují dvě mohutné věže.

Pohled k informačnímu centru u baziliky Sv. Prokopa.

Fotografuje se vším, co má kdo po ruce.

Mladá a pohledná děvčata fotím vždycky a všude rád.

I tady máme k prohlídce průvodkyni a začínáme před vchodem do tentokrát křesťanského chrámu.

Detail portálu nad vchodem do bazilky.

Pohled do hlavní lodi baziliky Sv. Prokopa. Celý chrám měří na délku asi 66 metrů.

Detail horní části kostelní lodi s valdštejnským (nemýlím-li se) erbem. Valdštejnové totiž uvedli kostel do původní podoby, když předtím světská moc po dvě stě let zneužívala baziliku tím, že uvnitř zřídila pivovar, konírnu a dokonce i prádelnu.

Pohled ke klenbám v přední části chrámové lodi. Klenba přímo nad mou hlavou pochází až z baroka.

Hlavní oltář v přední části chrámu.

Posloucháme výklad průvodkyně. Kněz a mše budou až jindy.

Na sloupu za kazatelnou, stejně jako na všech ostatních, jsou plastiky českých světců.

Při výkladu průvodkyně zůstali všichni za mnou. Proto je tady přede mnou chrámová loď bez lidí.

Co k tomu napsat? Prakticky v každém křesťanském kostele najdete křtitelnici...

Přecházíme postupně do přední části chrámu.

Socha svatého Prokopa se spoutaným ďáblem na řetězu, což je jeden z hlavních atributů svatému Prokopovi přináležejících.

Takovýhle ďáblík na řetězu je ovšem velmi fotogenický.

Spoutaného ďábla jsem si musel ještě vyportrétovat.

Oltář. Hlavní. Co jiného? Jen dodám, že je zasvěcený svatému Vojtěchu.

Bazilika v Třebíči je opravdu překrásná a je na co se dívat. Nahoru i dolů.

Stropní klenba.

Nástěnné kostelní svítidlo. Myslím, že takovémuhle se říká věčné světlo.

Opatská kaple s křížovou klenbou se nachází v severní lodi chrámu.

Každého v Opatské kapli přivábí pohled na nástěnné malby s biblickou tematikou nákladně restaurované na konci 20. století.

Detail kamenné hlavice na sloupu v Opatské kapli.

Je na co se dívat, že? Ale na mě se raději nedívejte...

Na kapli koukejte!

Pod třebíčskou bazilikou se ještě nachází úžasná a překvapivě velká krypta s oltářem.

Procházet se v přítmí mezi kamennými pilíři pod tímhle gotickým žebrovím je vskutku zajímavý zážitek.

Žulová dlažba v kryptě pochází z doby obnovy krypty ve 30. letech 20. století.

Průchod do další části trojlodní krypty.

Malá kovová plastika s Ukřižovaným je umístěna v kryptě na kamenném oltáři.

Osmihranné pilíře (je jich tu na padesát) ukončují hlavice s rostlinnými ornamenty, ale i s motivy fantaskních zvířat či tváří. Každý sloup je přitom jiný.

Krypta je shora kryta křížovou klenbou opatřenou klínovými žebry a široce rozepjatými oblouky.

Ukřižovaný při hře světla a stínů.

Krypta třebíčské baziliky se rozkládá pod chórem hlavní lodi a zasahuje rovněž do sousedních částí bočních lodí. A prý odtud vede (jenže odkud vlastně?) tajná chodba do nedaleké obce Sokolí. A nebo možná někam úplně jinam.

V nevelké klášterní zahradě se nachází i hluboká studna.

Okolo studny kolem dokola...

Klášterní zahrada umožňuje takovýhle výhled na Třebíč s dominantou městské věže.

Apsida ukončující východní konec baziliky Sv. Prokopa.

V malé klášterní zahrádce jsem vyfotil květ maurského slézu. Jedná se o léčivou rostlinu. Sbírá se květ i list a používá se při zánětech, zejména sliznic.

A chystáme se k odchodu. To je z baziliky Sv. Prokopa všechno.

Náměstí Svobody v nevelkém městečku Brtnice. Objížďky byly všude kolem a nebylo jednoduché se sem dostat.

Rodný dům architekta Josefa Hoffmanna (narodil se tady v roce 1870) nám nabídl expozici některých jeho prací spolu s pracemi jeho učitele Otto Wagnera.

Kamenný most přes říčku Brtnici se sochami šesti svatých dříve spojoval křesťanskou a židovskou čtvrť města.

Říčka Brtnice, kamenný most i brtnická radnice, to všechno se na brtnickém náměstí najde.

Barokní sochy pocházejí od sochaře Davida Liparta. Tyhle představují poustevníka sv. Františka z Pauly a mučedníka sv. Floriána.

I socha sv. Jana Nepomuckého, mučedníka katolické církve a jednoho z českých zemských patronů, stojí na mostě na straně blíže k radnici.

Pohled z náměstí k brtnickému zámku.

Říčka Brtnice protéká středem náměstí.

Barevné domy na brtnickém Náměstí Svobody.

Za jihozápadním rohem náměstí stojí kostel Svatého Jakuba Většího.

Rokštejn stojící na návrší nad říčkou Brtnicí a odspodu schovaný za silnou zdí se v písemnostech poprvé objevuje v roce 1289.

Dámy hledí na takzvaný dvojhrad, což je prý v Čechách ojedinělá středověká archeologická záležitost.

Pohled na palác dolního hradu, jehož okenní výklenky ještě osvětluje rychle zapadající slunce.

Palác dolního hradu a silná hranolová věž.

Zbytky mnoha zdí naznačují, že se každopádně jednalo o rozsáhlou a mohutnou hradní stavbu.

Po rozsáhlé přestavbě ve 14. století je tahle vysoká věž jediná stavba, která tu zůstala z původního ranně gotického hradu.

Zbytky paláce horního hradu Rokštejn.

Pohled návštěvníka, který stojí mezí palácem horního hradu a věží.

Západní zdi hradu bude nízké sluníčko osvětlovat už jen chvilku. Je čas nechat hrad hradem a vrátit se.

Vstupujeme na okraj přírodní rezervace Mohelenská hadcová step, která se nachází nad řekou Jihlavou v blízkosti jaderné elektrárny Dukovany.

Nad obcí Mohelno, na okraji rezervace, stojí tahle malá kaplička.

Za údolím řeky Jihlavy stojí jaderná elektrárna Dukovany.

Mohelenská hadcová step je díky svému podloží (nerost hadec neboli serpentinit) jedinečná a specifická svojí rozmanitou florou.

Dole v údolí je vidět přehradní hráz vodní nádrže Mohelno, která slouží jako vyrovnávací nádrž vodního díla Dalešice postaveného pro potřeby jaderné elektrárny Dukovany.

A tady je společná fotografie účastníků zájezdu. Fotografoval nás řidič autobusu, tak jsme tu snad všichni...

Už na cestě domů jsme se u Žďáru nad Sázavou zastavili na Zelené hoře u další památky zařazené do světového dědictví Unesco.

Pohled od jihovýchodu na celý areál poutního kostela Sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Jedná se o jedinečné dílo architekta Santiniho (celým jménem Jan Blažej Santini Aichel).

Stejně jako ambit má i samotný kostel v půdorysu tvar hvězdy a Santini ho projektoval především za použití kružítka.

Detail vrcholku kostela Sv. Jana Nepomuckého.

Čekání na komentovanou prohlídku celého areálu.

Výklad k téhle jedinečné památce, kterou v brzké době čeká výrazná rekonstrukce, začíná vně ambitu při západní přístupové bráně.

Výhled na Žďár nad Sázavou podél západní přístupové cesty.

Pohled na žďárský klášter, jehož opat Václav Vejmluva v roce 1719 dal první popud ke stavbě svatostánku na Zelené hoře.

Součástí cisterciáckého kláštera je i bazilika Nanebevzetí Panny Marie, na jehož vnitřní výzdobě se po požáru a následné opravě rovněž podílel Jan Blažej Santini.

Ještě jeden pohled na část žďárského kláštera za Bránským rybníkem a schovaného za stromy oděnými do podzimních barev.

Několik málo dochovaných plastik ctností sv. Jana Nepomuckého a andílků nad branami ambitu, kterýžto se sestává z deseti pravidelných kruhových úseku, mezi nimiž se střídá pět vstupní bran a pět pětiúhelných kaplí.

V pěti obloucích půdorysu kostela je pět oltářů, čtyři menší jsou věnované čtyřem evangelistům a hlavní oltář sv. Janu Nepomuckému.

Detail plastiky sv. Jana Nepomuckého obklopeného pěti anděli. Stojí na kouli představující nebeskou klenbu, opět s pěti hvězdami. Pětka jako symbol se vůbec v celé stavbě objevuje takřka všude. Vychází to zřejmě z legendy, že nad místem smrti Jana Nepomuckého se objevila koruna z pěti hvězd.

Stejně jako všechny plastiky i oltáře v kostele je i tahle kazatelna dřevěná.

Výjev na kazatelně představuje svržení Jana Nepomuckého z Karlova mostu do Vltavy, když byl předtím (v březnu 1393) na Staroměstské rychtě umučen k smrti.

Tahle plastika s knihou na jednom z vedlejších oltářů představuje sv. Matouše.

Pohled ke klenbě kostela připomíná jazyk sv. Jana Nepomuckého (je zde uložen jako relikvie), který byl údajně nalezen neporušený ve světcově hrobě v pražské katedrále Sv. Víta. A tenhle jazyk v klenbě prý zabránil propadu popela a ohně uchránil tak vybavení vnitřních prostor kostela při požáru v roce 1784.

Varhany na galerii třetího podlaží kostela. Schody na horní galerie nevedou zevnitř z kostela, ale z venku.

Poslední pohled k oltáři a poslední fotografie interiéru před odchodem.

Odcházíme stejnou branou ambitu, kterou jsme vešli.

Ještě poslední fotografie kostela Sv. Jan Nepomuckého. Pozůstatky hřbitova (který tu musel být zřízen, aby po požáru nedošlo ke zbourání a úplnému zničení celé památky) budou prý při brzké kompletní rekonstrukci odstraněny docela.

Poslední pohled k téhle úžasné a dlouho nedoceněné Santiniho stavbě, která se (včetně odlesnění okolí) při mnoha úpravách a rekonstrukcích pomalu dostává do téměř stejného stavu, v jakém byla v roce 1722 vysvěcena.