Tudy se leze nahoru. Líba je pochopitelně napřed.

Cesta lesem, dřevené schody...

Nedaleko a nehluboko pod hradem.

Jak vidíte, cesta nahoru je veselá.

Líba kouká, jestli nahoru polezu taky.

Tudy vede branka do areálu hradu. Tedy spíš do areálu jeho zbytků.

Okénko na dvorek nebo na nádvoří?

Schody na věž a hradní vyhlídku.

Samozřejmě se jde nahoru.

Jsem vzadu. Ale jenom proto, že je fotím.

Pohled shora do dáli.

Pohled shora do blízka. Jsme v oblasti Jiráskových skal.

Přiblížené skály na protějším svahu.

Pohled dolů pod hradní zříceninu.

Líba ještě nemíří dolů. Jen kousek slezla, abych mohl udělat právě tuhle fotku.

Zrádně mě láká, abych šel dál? Tůůůůdle! Ještě bych spadl.

Já bych tak na kraj nelezl!

Iva. Jako na rozhledně.

Líba se usmívá. Asi čeká, že spadnu.

Tak půjdeme zase dolů?

Schody jsou místy docela prudké, řekl bych žebříkovité.

Branka z věže.

Na nádvoří bývalého hradu pocházejícího ze 14. století se rozmýšlíme, kudy dolů. Původně se hrad, známý z díla Aloise Jiráska, jmenoval Katzenstein a později Bischofstein.

Vracíme se zpátky stejnou cestou, jakou jsme šli nahoru.

Zezdola to kamenné schodiště vypadá hezky, že?

Rozcestí v osadě Skály.

Dá se odtud vyrazit do spousty směrů...

Černé jezírko nemá jak vidno za slunečného dne černou barvu.

Tohle není fotka vzhůru nohama. To je odraz stromů na hladině Černého jezírka.

Skály, zámeček. Dnes je tam hospoda. Zdá se otevřená.

No a je to. Pivko, kafe, rozmazlenci dokonce sladké koláčky.

Líba je už bez kafe.

Vláďa se diví, proč ho fotím. No ale nefoťte ho, že?

Dobrou chuť!

Z hospody se projde stodolou, a jsme ze zámečku venku.

Vzhůru do skal!

Výhled ze svahu od jakéhosi odpočívadla.

Cesta vede údolím, vlevo dole teče potok.

Do skal vede pochopitelně kamenitá až skalnatá cesta.

Holubinka nebo jiná houbinka?

Okolo nás se už začínají zvedat pískovcové skály.

Pohled dolů na dno údolí. Někde mezi těmi zarostlými balvany teče vodička.

Houby. A pavučinka.

Některé stromy rostou snad rovnou ze skály.

Tak copak nám ta skála připomíná?

Spousta skalních útvarů někomu něco připomíná, či připomínat může. Myslím, že tady psali, že nahoře je sova, ale mně připadá, že tam sedí někdo s kostkou na hlavě.

Cesta do skal je veselá. Viď Líbo?

Odbočka na zříceninu hradu Střmen. Teď nahoru nepůjdeme. Když bude dost času, tak až zpátky.

Šutry jsou některé dost vysoké.

Tahle skála mi připomíná E.T. mimozemšťana.

Vláďa má výhodu. Dalekohled.

Líba čučící na skálu půjčeným dalekohledem.

Copak to tam nahoře je?

Pořád na mě čekají. Fotím, no!

Chvilka odpočinku.

To není balvan. To je Vláďa.

Líba s kamennou tváří.

Iva s dalekohledem. Nekamenným.

U Skalní brány s Goethovou pamětní deskou.

Líba před cedulí místní naučné stezky.

Když je hlad, je čas na svačinku.

Všichni koukají na psisko za mnou. Líbu rozveselilo, že loudí svačinu, Iva má o tu svou svou svačinu asi strach a Vláďovi, jak se zdá, je to úplně jedno.

Ve Skalní bráně.

Podivné tvary skal nejsou v Teplických skalách nic výjimečného.

Poněkud "nemocný" smrkový kmen.

Obrovité skalní bloky napadané na dno údolí.

Něžná kvítka u cesty.

Píšou, že je to koňská hlava. Já v tom vidím asi deset jiných věcí, ale žádnýho koně.

Koňskou hlavu nevidím ani z druhé strany.

Tohle je jasný. Kamenná sekyra.

Tak tohle není nic pro mne.

Jak se jenom může na tý homoli udržet?

Jistější to je na zemi, viď Ivo?

Odbočka na lesní pěšinu.

Líba jako by mi chtěla zdrhnout do hvozdů.

Iva jde za Líbou.

Správně. Je tu hezky, uděláme odpočinek!

Posezení uprostřed lesa a skal.

Orosené zátiší s javorovým lístkem.

Nemáte někdo hřeben? Učesal bych si borůvku.

Pavučinka na sluníčku.

Žluté kvítko. Mně neznámého druhu.

Velké zelené listy schovávající potůček.

Pavoučkovi se protrhla pavučinka. Asi mu do ní narosilo příliš mnoho vody.

Sousední pavouček má taky díru v síti.

Skály nad námi osvětluje sluníčko. Je nádherný podzimní den.

Něco jako Krakonošův krb?

Vysoké. Fakt vysoké.

Za takhle vysokou skalní stěnou se schová i sluníčko.

Myslím, že tohle bývala horolezecká chata.

U rozcestí vedoucího na okruh skalním městem jsou schody nahoru. Nechce se mi tam. Co kdyby tam na mě číhal Krakonoš?

Krásný kamenný chodníček do skal. Radost vykročit.

Hezké. Ve skalách se mi vždycky líbilo.

Není borovička jako borovička.

Fotografie fotografa fotografujícího ženské rozradostněné tím, že konečně našly inzerovaného skalního holuba.

Skalní holoubek. Ale taky by to mohl býti zkamenělý mrož.

S některýma skálama to vypadá nahnutý.

V takové hluboké rokli se špatně fotí. Stíny jsou hluboké, na sluníčku je zase moc světla.

Nahnutá skála na nás naštěstí nespadla.

Stále temnější a temnější zákoutí.

Musím se vrátit. Tudy se neprotáhnu.

Tak polezte na světlo, ať zase můžu fotit.

Trochu divočina. Nahoru, dolů. A za chvíli zas.

Psí hlava?

Mezi skalními věžemi.

Může to vypadat, že se někteří oddávají zpěvu. Jestli jo, nebo ne, neřeknu!

Ještě úsměv! S bleskem se snad fotka povede i v takhle temných průchodech.

Pohled vzhůru. Děsivé to není, ale hlava se zatočí.

Pes Filipes. Vědí naše děti, kdo to byl?

Tady toho vidím hodně. A co vidím, to si nechám pro sebe.

Tady zase půjdeme kousek na sluníčku.

Pohled Ivy vzhůru říká, že je tam něco zajímavého.

Nahoře je skalní koruna. Kraluje Teplickým skalám.

Ohlédnutí za skalní korunou.

Skalní chrám.

Vláďa na schodech ze skalního chrámu.

Ten si ale visí!

Nad převisem. Snad na mě nespadne.

Ten skálochodič má odtamtud nejspíš hezký rozhled. To jediné mu asi závidím.

Z takových pohledů mi běhá něco po zádech. Myslím, že je to mráz.

Visí si a kouká, jak na něho koukáme.

Možná nemůže dolů. Nemá závrať?

Hrůzná je představa, že bych někdy lezl po takové skále!

Tady zase někdo leze! Hlavně aby mu nepovolilo lano? Nebo jí?

Dneska se tu těch horolezců ale urodilo!

Tak pomalu půjdeme dál. Je tu hezký dřevěný chodníček.

Tuhý kořínek, ale vyvrácený.

Martinské stěny.

Tady je to hrozný. Kam se podíváš, tam někdo leze po laně!

Tohle? Tutově ženská!

Nahoře určitě něco kamennýho sedí. Ale nevím co.

Tohle jsou myslím skály nazývané "Kanec a pes". Jenže ta zvířátka jsou vidět z jiné strany.

Martinské stěny.

Ohlédnutí k Chrámovým stěnám.

Ta nejvyšší skála má nahoře nějakou divnou hlavu se špičatým nosem. Nebo je to spíš zobák?

Polez, polez! Vždyť se sem vejdu i já.

Tajemný úsměv při pohledu do tajemných výšek.

Rozcestí nad Anenským údolím.

Jo, jo. Mělké kořeny při některé vichřici holt v zemi nezůstanou.

Jestli je tohle Krakonošovo párátko, tak bych nechtěl, aby mě Krakonoš kousnul.

Tyhle dřevěné chodníčky se mi líbí. Je tu hezky.

Nevím, co tady měli napsáno, ale mě připadá, že nahoře zkameněl Kamenožrout zelený. A ta skála vpravo, to byla nejspíš jeho máma.

Určitě nějaký zvíře. Snad lachtan?

Blížíme se na Sibiř!

Na Sibiř se nemusí bůhvíkam za Moskvu. V Teplických skalách stačí projít touhle kamennou brankou.

Hodně se chodí po dřevěných chodnících vedoucích úzkými skalními škvírami. Pod chodníkem teče Anenský potok.

Kontrast sluníčka a temných zákoutí zdejší Sibiře.

Nepotřebuje Iva čůrat?

V Sibiři je zima jako na Sibiři, ale úsměv naštěstí nikomu nezamrzá.

Že by zase chvíle pro sluníčko?

Na těchhle skalách vidím spoustu možných věcí. Nechce se mi tolik psát.

Skály jsou tu hezké. Jsem tu už kdovípokolikáté (teď po dost dlouhé době), ale vždycky se mi tu líbilo.

Šipka ukazovala na sumce Pepu. Já ho neviděl.

Zamiř na Sibiř! Do temnoty a do zimy.

Otočení ke světlu, kterému se za mnou nechce.

Pohled nahoru má své neoddiskutovatelné kouzlo.

Potůček u chodníku a překrásně zelené mechorosty.

Čisťoučká voda. I když tu běhá kupa turistů.

Myslím, že i někudy tudy ujížděla Trávníčkovi princezna Šafránková z Diamantových skal.

Chodník vede souběžně s Anenským potokem.

Nádhera!

Fascinující zelená.

Radši rychle dál, nebo tu taky zarostu mechem.

Detail mechorostu. Nejspíš je to ploník obecný.

Iva nemá koně a tak nemůže ujíždět. Ani Trávníčkovi, ani Vláďovi, ani nám. Mohla by jen zaržát, kdyby chtěla.

Tak jsme v Sibiři nezmrzli a pomalu se vracíme. Bylo tam krásně, zajímavě a zima.

Skalní brána, ale klidně to může být taky Titanik zkamenělý v poslední minutě před potopením.

Opřu se o skálu a co vidím? Hlavně kapraďorosty a mechorosty.

Lesní pahýl. Zatím pravděpodobně ještě nezkameněl.

Zase si chvilku můžeme na sluníčku sednout.

Líba se nějak rozfázovala. Podává mi víčko na lavičku, kde já ještě nejsem.

Už musím přestat fotit a jít rychleji. Jinak mi utečou.

Tak jo. Ještě vylezeme nahoru na Střmen. Víte, že tam nahoře jsem ještě nikdy nebyl? Alespoň myslím, že ne.

Lidí je tu dosti. Někteří míří vzhůru, jiní zase dolů.

Ke konci už nejsou vcelku pohodlné schody, ale tenhle schodožebřík.

Iva vede Vláďu. Vláďa následuje Ivu.

A jsme v areálu skalního strážního hradu Střmen. Jé! To ještě nejsme nahoře? Za Ivou vidím další schodožebřík!

Tam se leze ještě výše. Že by do loupežnické skrýše?

Soudě podle počtu lezoucích nahoru, musí být nahoře náměstí.

Nepadají ti lidi na druhé straně dolů?

To je výška, co? Než polezeme taky nahoru na vyhlídku, raději chvíli počkáme, než se alespoň někteří vrátí zpátky. Jestli se teda vůbec někdo vrátí.

Iva hledá houby? Není na ně moc sucho?

Iva s Vláďou vytyčují očima další směr výstupu.

Líba se zatím na sluníčku namaže. Naštěstí jen krémem.

Namazáno? Nepopolezeme výš?

Někdo vydal povel. Tak lezeme! Hurá!

Výhled seshora na skály naproti.

Pohled někam zpátky do skal.

Místa je tady nahoře zatroleně málo. Skoro se tu ani nemůžeme vyfotit.

A mají tu pěkně křivou (skalní) podlahu. Tak musím dávat pozor, abych neuklouzl, nebo někam nespadl, když čučím skrz foťák na Líbu.

Další výhled z vyhlídky na nejvyšším skalisku bývalého strážního hradu Střmen, pocházejícího někdy ze 14. století.

Výhled odtud je opravdu luxusní. A zvlášť za takového krásného dne.

Pohled ze Střmenu směrem k Teplickým skalám.

Jejda! Tamtudy budu muset dolů? Hrůza!

Ještě musím vyfotit, jak se nad schodožebříkem křivatí borovice.

Líba se pouští dolů jako první. Asi má už závrať.

No nazdar! Někdo leze nahoru. Jakpak se sem vejde?

Jasně! S úsměvem jde všechno líp. Ani se nemusí kolem křivaté borovice stavět výhybka.

Tak. Z nejvyššího skaliska jsme dole. Stálo to zato. Teď tudy ještě dolů.

Vláďa a Iva slézají poslední schody. A s hradem Střmen i Teplickými skalami se můžeme rozloučit. Máme za sebou krásný den a příjemný výlet.