Cestou na sever Čech jsme měli zastávku v Terezíně za účelem prohlídky terezínské pevnosti.

Tvoříce hlouček čekáme na průvodce, který nás pevností provede.

Při čekání na průvodce si zatím můžeme prohlédnout plánek města Terezín.

Výklad průvodce začíná uvnitř nad modelem terezínské pevnosti, která byla postavena byla mezi lety 1780 a 1790, kdy Čechy patřily k Habsburské monarchii.

Model pevnosti před námi představuje pevnost tak, jak byla postavena a jak vypadala v habsburské době.

Průvodce pevností nám podává opravdu fundovaný výklad, kterému zároveň nechybí jistá dávka vtipu.

Nad vodním kanálem, který byl součástí zavodňovacího systému terezínské pevnosti postavené okolo řeky Ohře.

Tyhle příkopy mezi jednotlivými obrannými pásmy mohly být v případě potřeby poměrně rychle zatopeny vodou.

Nedaleko brány do obranného valu se popásá koza. Holandská zakrslá.

Aby to případný nepřítel neměl jednoduché, je všude v pevnosti spousta zákoutí a zatáček, odkud každému dobyvateli jistě hrozilo lecjaké smrtelné nebezpečí.

To dřevo na bráně vypadá, jako by pamatovalo ještě i císaře Josefa II., který pevnost pojmenoval na počest své matky Marie Terezie.

Cihlové zdi obranných valů terezínské pevnosti.

Ještě je třeba se rozhlédnout do slunečného dne, než půjdeme dovnitř do temných chodeb.

Dovnitř půjdeme rozděleni na dvě party, najednou by nás bylo moc.

Uvnitř kasemat. Tady stříleli dělostřelci. A občas se prý odtud střílí i dnes.

Do temných chodeb terezínských kasemat fasujeme kahany.

Střílny v chodbách jsou úzké.

Stojíce s kahany v temné chodbě, posloucháme další výklad. Například co je komunikační galerie, co jsou minové chodby, odposlouchávací chodby s tak podobně.

Ta světýlka v hlavní podzemní chodbě nejsou žádné svíčičky nebo tak něco. To nízké ranní sluníčko osvětluje uzoučkými střílnami protější zeď chodby.

Všichni máme držení kahanů dávno nacvičené. V hospodě držíme půllitr úplně stejně.

Už jsme z temnoty venku, přecházíme silnici, abychom kolem dalších valů došli k řece Ohři.

Další zavodňovací příkop.

Obranné valy terezínské pevnosti mají několik pásem.

I tady bylo lze zatopit případného nepřítele vodou. Fungovalo to kolem dokola.

Samotné město Terezín je daleko za obrannou linií.

Sluncem ozářené cihly obranných valů.

Věž terezínského kostela Vzkříšení Páně.

Terezín schovaný za obrannými valy.

Takzvaná Horní vodní brána.

Nedaleko Horní vodní brány, blízko horních, tj. nápustných stavidel, kterými se napouštěla voda do příkopů terezínské pevnosti.

V podzemí u stavidel se od našeho skvělého průvodce dozvídáme další zajímaví informace.

Stavidlo v podzemí je dodnes funkční.

Kdyby ovšem někdo stavidla zvedl, utopil by v příkopu pasoucí se koně.

Příkop před Horní vodní branou.

Most přes řeku Ohři.

Podzimní náladové barvy na břehu řeky Ohře.

Jez na Ohři.

Teče voda, teče, z jezu dolů skáče.

Mezi Ohří a pevností roste i na podzim kvítí. Tohle je sléz.

Tohleto kvítí patří k bodláčí a česky se to jmenuje úplně nádherně: bělotrn kulatohlavý.

Tohle roste v Terezíně na stromě v aleji okolo Ohře. Je to chorošovitá houba čili choroš, přesněji troudnatec kopytovitý. Taky krásné jméno.

Ještě jedna fotografie květinky. Ačkoli na břehu Ohře v Terezíně není les, ale jen alej, roste a kvete tu sléz lesní.

Řeka Ohře.

Máme možnost podívat se u jezu na rybí přechod. To je zařízení, kde mají ryby možnost dostat se z podjezí směrem nahoru. Když ovšem rybí přechod najdou.

Za mostem nás čeká autobus.

Ryby pod mostem jsou zřejmě ostroretky.

Poslední ohlédnutí k Terezínu.

Hloučkujeme se nedaleko hráze vodního díla Chřibská.

Vodní nádrž Chřibská byla postavena v letech 1912–1926 k zachycování povodňových vod a ochraně města Chřibská, která také částečně sloužila i k rekreaci.

Odběrná věž slouží na vodním díle Chřibská k odběru pitné vody. Vodu je možno odebírat ze třech různých úrovní pod hladinou.

V letech 1975–1977 byla přehradní nádrž přestavěna na vodárenskou nádrž za účelem zásobení Šluknovského výběžku pitnou vodou. Je to největší nádrž ze tří, které se nacházejí na území Lužických hor.

Koruna hráze byla v letech 1993-1994 rozšířena dosypem na vzdušním svahu.

Pohled od odběrné věže k domku hrázného.

Bezpečnostní přeliv hráze s více než 40 metrů dlouhou přepadovou hranou.

Sličná fotografka s mobilem.

Rozhovor pod hrází.

Nastupovat, a jede se dál...

A jde se na prohlídku pivovaru. A pochopitelně i na pivo.

Sbírka lahví rozličných místních piv varnsdorfského pivovaru.

Hlavní budova pivovaru Kocour, který disponuje i vlastní železniční zastávkou. Je tam vzadu trochu vidět.

Varné kádě v interiéru pivovaru, vlastně v jeho hospodě.

Ještě jsme sice neměli ani jedno pivo, ale veselí už jsme.

Měděný lesk varných kádí.

Na exkurzi jsme opět rozděleni na dvě skupiny.

V zadní části je množství dalších tanků, ve kterých se nacházejí všemožné zdejší speciály, ať už jde o spodně kvašená piva, tj. ležáky, nebo o svrchně kvašená piva typu ipa nebo ale.

Že by se někde nedalo trochu čtrnáctistupňového Samuraje načepovat třeba do kapsy?

Lesklé a nerezové tanky a trubky.

Pochopitelně při exkurzi v pivovaru musíte alespoň něco ochutnat.

Tohle je kocour!

Chutná? Chutná?

Průvodce exkurzí v pivovaru, hrdý na svou rodinu, která pivovar vybudovala a která ho vlastní.

Než si dám v restauraci pivo, musím si vyfotit tenhle pivovarský orloj. Mimochodem - orloj vám taky ukazuje, kdy byl pivovar Kocour založený.

Výčep pivovaru Kocour i s krásnou šenkýřkou.

Poslední pivo před odjezdem.

Budova finančního úřadu byla první, co jsem si Budyšíně vyfotil po vystoupení z autobusu. To proto, abych věděl, kde mám zase nastupovat do autobusu zpátky, abych nezůstal zavlečený v cizině.

Tohle fakt není ještě Staré město, alébrž moderní budovy na jeho okraji.

Reichenturm neboli Bohatá věž na východním okraji Starého města. Vystavěna byla okolo roku 1491.

Začátkem 18. století byl namísto původní horní dřevěné části Bohaté věže dostavěn barokní nástavec s kurfiřtskými a městskými erby.

Reliéf na Bohaté věži oslavující císaře Rudolfa II. Pochází z roku 1593.

Kolem Bohaté věže se prochází dovnitř Starého města.

Erby na vrcholu věže se zezdola moc dobře vyfotografovat nedají.

Reichenstraße. Bohatá ulice, ulice vedoucí od Bohaté věže do centra města, v historických pramenech zmiňována již v roce 1359 jako "ulice mocných boháčů".

Tohle květinářství nejspíš oslavuje 20 let.

Detail z Bohaté ulice.

Na minilavičce u květináče...

Ohlédnutí k Bohaté věži. Poznáte, že je šikmá? Je vychýlená od svislé osy o skoro 1,5 metru.

Rozcestník na chodníku je ve dvou jazycích, v lužickosrbštině a němčině.

Staré měšťanské domy v Bohaté ulici.

Zdobení na fasádě.

Další bohatě zdobený měšťanský dům na Bohaté ulici.

Detail zdobení na fasádě.

Bohatá ulice nedaleko náměstí Hauptmarkt.

Socha rytíře (Ritter Dutschmann) na kašně před historickým soukenickým či kupeckým domem (Gewandhaus).

Ulice Innere Lauenstrase (Vnitřní Lauská ulice) s průčelím budyšínské radnice.

Radnice s věží, na níž je několik časoměrných přístrojů. Tedy hodin. Asi bývalo důležité, aby radní nechodili z práce příliš brzo.

Vpravo od těch horních hodin vyčnívá tmavý kámen představující hlavu s turbanem. Údajně to tam je asi od roku 1683 na památku postupujících Turků po II. obléhání Vídně Osmanskou říší.

Sluneční hodiny na budyšínské radnici mají pětiminutovou stupnici a jsou vlastně spíš slunečním orlojem. Mají totiž i stupnici s kalendářem.

Budyšínská radnice z druhé strany, od náměstí Fleischmarkt.

Domy na náměstí Fleischmarkt.

Takzvaný Hartmannův dům (Hartmannsches Haus) z roku 1724.

Detail fasády Hartmannova domu na Vnitřní Lauské ulici (Innere Lauenstraße).

Model Starého města na náměstí Hauptmarkt.

Jiný pohled na model starého Budyšína.

Nároží na náměstí Hauptmarkt.

U renesanční kašny před budyšínským chrámem Svatého Petra.

Socha na kašně na náměstí Fleischmarkt je vzpomínkou na saského kurfiřta Johanna Georga I.

Pohled na chrám Svatého Petra a jeho věž, která je při výšce téměř 84 metrů nejvyšší stavbou v Budyšíně. Chrám je od roku 1524 společně využíván římsko-katolickou a evangelicko-luteránskou obcí.

Sluneční hodiny na zdi chrámu ukazují asi čtvrt na deset.

Jedno z chrámových oken Svatého Petra.

Katolický oltář v chrámu Svatého Petra.

Obraz na hlavním katolickém oltáři chrámu Svatého Petra od Giovanniho Antonia Pellegriniho, který představuje Ježíšovo předání klíčů od nebeského království do rukou svatého Petra.

Křížový oltář v chrámu Svatého Petra.

Obraz poslední večeře patrně pochází od Franze Wenzela Schwarze z roku 1881. Ale našel jsem i informaci, že tenhle obraz namaloval rovněž Giovanni Antonio Pellegrini.

Evangelické secesní varhany z roku 1910.

Dřevěné schody v evangelické části chrámu Svatého Petra.

Všimněte si, že chrámová loď Svatého Petra má nepravidelný a zakřivený půdorys. Na sloupech držících síťovou klenbu je to dobře vidět.

K zámku Ortenburg procházíme kolem děkanátu budyšínské kapituly.

Výzdoba barokního portálu děkanátu budyšínské kapituly pochází přibližně z poloviny 18. století.

V Zámecké ulici (Schlossstraße) se nachází množství restaurací a kaváren v domech se středověkými základy.

Ulička Starého města nedaleko zámku.

Pohled na Nikolaiturm. Tahle Mikulášská brána s věží z roku 1522 bývala součástí městského opevnění.

Kavárnička láká k posezení. Ale to až někdy jindy.

Vida, co všechno se v Budyšíně může v uličkách zazelenat.

Matyášova věž či brána z konce 15. století nám poslouží jako vstup do zámku Ortenburg.

Reliéf na Matyášově bráně patří Matyášovi Korvínovi, který byl ve své době majitelem zámku Ortenburg.

Náš průvodce centrem Bautzenu je původem z Čech a žije v Německu již dlouhá léta. Česky ale ještě nezapomněl.

Cesta od Matyášovy brány k zámku vede okolo takzvaného domu Hofrichtra.

Severní křídlo zámku Ortenburg.

Původně gotické průčelí bývalého hradu Ortenburg se významně změnilo díky renesanční přestavbě. Z hradu se tak stal zámek.

Vrána šedá nebojácně pochodující po žulovém dláždění zámeckého nádvoří.

Jižní křídlo zámku Ortenburg.

Stromy v okolí budyšínského zámku mají nádherný podzimní oděv.

Podoba bývalého hradního nádvoří vypadá dnes docela moderně. Ta veskrze moderní stavba vlevo je část budovy divadla.

Restaurace Burghof na zámeckém, původně hradním, nádvoří.

Ulička od zámku směrem ke Staré vodárenské věži.

Copak to všichni tak upřeně pozorují?

Ááá, všichni jsou fascinováni fungujícím a pracujícím bagrem!

Pod Novou vodárenskou věží z roku 1877. Reservoár vodárenské věže byl v roce 1936 obedněn. Vodárna byla funkční až do roku 1979.

Starý kamenný dům v ulici Mühltorgasse.

Kostel Svatého Michala byl dostavěn v první polovině 16. století, od roku 1619 se používá jako lužickosrbský evangelický kostel.

Věž kostela Svatého Michala.

Cvičení tří maminek s kočárky před kostelem.

Stará vodárna z roku 1558 byla součástí městského opevnění, čerpala vodu ze Sprévy a zásobovala město pitnou vodou až do 19. století. Dnes technická památka.

Vrcholek věže Staré vodárny, která dnes slouží jako vyhlídková věž.

Splav na řece Sprévě pod Starou vodárnou.

Most pod Starou vodárnou. Samozřejmě přes řeku Sprévu.

Pohled od Staré vodárny k Lauské věži.

Kovová plastika čertíka posazená na hradební zdi.

Ulička pod hradbami vedoucí dolů k řece.

Ulice Mühltorgasse a městské hradby.

Lauská věž z let 1400 až 1403 je vysoká 53 metrů. Název věže pochází od lva, tedy od historického znaku Čech, neboť branou v Lauské věži se musel projít každý, kdo měl namířeno do Čech nebo z Čech naopak přicházel.

Basreliéf na fasádě Lauské věže představuje saského krále Alberta I.

Z informačních tabulí u Budyšínské vodní nádrže se můžeme něco o přehradě dozvědět.

Přehrada Bautzen se nachází na okraji stejnojmenného města (Budyšína) a má mnohaúčelové využití, jako je rekreace, rybaření sport, protipovodňová ochrana, a rovněž i zásobování užitkovou vodou, a to zejména elektrárny Boxberg.

Hráz přehrady Bautzen, jejíž stavba byla zahájen v roce 1968 a která byla do plného provozu uvedena v roce 1977.

Všichni hledí na vodu. Asi v tom krásném slunečném dni mají žízeň.

Zemní hráz přehrady Bautzen je 426 metrů dlouhá, výška hráze je 19,4 metrů. Objem zásobního prostoru nádrže je pak více než 44,5 miliónů m³.

Na parkovišti u hráze můžeme chvíli posedět.

Všichni jsou usměvaví jako krásné počasí, které je stoprocentní.

Společná fotografie celého našeho zájezdu. Fotografoval ji náš řidič autobusu a jsme na ní úplně všichni. Do jednoho.

U Staré hospody v Doubici.

Sluníčko zapadá, hospoda je otevřená, tak autobus může odjet.

Zahrádka před Starou hospodou s několika dřevěnými figurkami. Jasně poznávám kupříkladu Rákosníčka. To je, jak jistě každý ví, skřítek neposeda, zvědavý jako opička od rybníčka jménem Brčálník, který najdete za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a dost možná ještě dál...

Tahle část Staré hospody, bašta, vypadá zavřená. A před hladovci ji hlídají rovněž dřevěné sošky. Třeba i Křemílek a schovávající ve Vochomůrka.

V Doubici hned vedle Staré hospody si můžeme prohlédnout venkovní galerii dřevěných soch. Je jich tu prý okolo čtyř stovek a většina představuje různé pohádkové a mýtické postavy.

Dřevěný čertík s krásně vyplazeným jazykem.

No řekněte, copak tohle není ta krásná stará paní z filmové pohádky o Mrazíkovi, všemi milovaná babuška Jaguška z lesní chaloupky na kuří noze?

Taky nějaký princezny tu jsou.

Dravec s ženskou hlavou. Z kterýpak je to pohádky?

Ha! V Doubici mají teda úžasný potvorárium!

Všelijakých vysochaných potvor, příšer i pohádkových klaďasů je tu mnoho. A místa na mnoho a mnoho dalších soch se v budoucnu ještě najde. Však se tady prý pořádají sympozia řezbářů, nazývaná Doubická křivořezání.

Kromě pohádek u doubické Staré hospody narazíte i na malou výstavku vojenské techniky pečlivě zabarikádovanou zátarasy a ostnatými dráty.

Válečnické "umění" převážně z doby soudruhů střeží jeden největších soudruhů oněch let: Klement Gottwald.

Vzadu Rumcajs s Cipískem, vepředu každý pozná trpajzlíky. Trpaslík vpravo přišel k těm ostatním, Sněhurčiným, asi jen tak na pokec z nějaké jiné pohádky.

Dračí hlava s dračími zuby.

Tohohle mravence bych rozhodně nechtěl doma do kredence.

Na čempak si to tahle dinosauří potvora zrovna smlsla?

Poslední obrázek dřevěné galerie v záři zapadajícího sluníčka.

Je čas jít na pivo.

Pohled do interiéru doubické Staré hospody.

Hospodská "výzdoba" je opravdu zvláštní a asi i jedinečná.

Tak co dáte k pivu?

Když mě kamarádi fotografují, mám já za ušima...

Na původně naplánovaný výšlap, který šli skoro všichni ostatní, jsem si netroufal. Proto jsem se nechal dovézt autobusem až do cíle výšlapu, do obce pojmenované Zahrady, která bezprostředně sousedí s obcí Vlčí Hora.

Kaplička Panny Marie Pomocné, jinak zvaná Žebrácká kaple, stojí na okraji Vlčí Hory hned u silnice. Byla vybudována roce 1808 v pozdně barokním slohu a o její výstavbu se zasloužil zdější podivín a žebrák Daniel Hieke. Poslední rekonstrukce kapličky proběhla v roce 2016.

Tohle jsem nefotil kvůli onomu plotu, ale kvůli té úžasné kombinaci podzimních barev za plotem.

Jeden z mnohých dřevěných domů ve Vlčí Hoře.

Na rozcestí u objektu firmy na výrobu garážových vrat, plotů, bran a branek se musím rozmyslet, kam se půjdu projít, neboť se mi na ostatní čekat v hospodě.

Kopec přede, Vlčí hora, mnou se mí nezdá tak vysoký ani tak daleko. Zkusím jít nahoru. Vrátit se přece můžu vždycky.

Okraj lesa se starou lavičku.

Smrkové šišky nad lesem v nebeské modři.

Dole pod stromy rostou přesličky.

Nahoru na Vlčí horu stoupám po krátkém úseku Köglerovy naučné stezky Krásnolipskem.

Zezdola to tak nevypadalo, ale na Vlčí horu musím hodně do kopce.

Veroničina studánka na jižním svahu Vlčí hory je suťový pramen, dříve využívaný jako zdroj pitné vody.

Ačkoliv na informační tabuli u Veroničiny studánky píšou, že pramen v horkých letních měsících občas vysychá, studánka je beznadějně suchá i teď v říjnu, kdy je sice krásný slunečný den, ale nikoli vedro nebo horko.

Les pod vrcholem Vlčí hory.

Za čedičovým balvanem s typickou sloupcovitou odlučností se tyčí rozhledna.

Čedičová skála na vrcholu Vlčí hory je dokladem toho, že celá hora je vulkanického původu a je tvořena čedičovými vyvřelinami.

Když už jsem doklopýtal až na vrchol Vlčí hory, nahoru na rozhlednu se přece musím podívat taky.

A jsem na Vlčí hoře až nahoře na rozhledně!

Skrze ne moc čisté sklo se okolní krajina nefotografuje příliš dobře.

Další z výhledů z rozhledny. Nebýt takhle slunečno, asi by nedalo vyfotit vůbec nic.

Výhled na část obce Brtníky.

Tady už jsem zase až dole pod Vlčí horou a jinou cestou kolem lesa se pomalu vracím zpátky. A představte si, že v tom rybníce se několik lidí zrovna koupalo. Když na fotku se pozorně podíváte, tak na břehu některé uvidíte.

Cesta pod lesem, po které jsem právě přišel. Jsem už zase na okraji obce Vlčí Hora.

Pohled k pozdně empírové kapli Panny Marie Karmelitské ve Vlčí Hoře. Vystavěna byla v roce 1870 a rekonstruovaná v letech 2009 až 2010.

Jeden ze dvou krásných ¨maličkých rybníčků, kolem nichž jsem procházel. Oba rybníčky si byly si podobné jako žába žábě.

Cestička pod lesem focená nazpátek směrem k malým rybníčkům.

Úzká stezka přes louku mě dovede z Vlčí Hory do obce Zahrady.

Asi tady občas jezdí vlak.

Poslední ohlédnutí k železniční trati.