Tudy na recepci hotelu Ararat jsme prošli mockrát. Spali jsme tu několik nocí.

Vnitřní prostor hotelu působil rozmáchlým dojmem.

Chcete-li navštívit kolegy o patro níž, použijete tyhle schody.

V hotelové hale klid a prázdno.

Před recepcí se čeká, než se sejdeme k odjezdu.

Hotelová hala. Vzadu bar, vlevo televize. To využívali fanoušci sportu, kteří sledovali probíhající mistrovství Evropy v kopané

Pohled halou nahoru. Moje babička by řekla: "Světlík!".

Před hotelem porada s vedoucí zájezdu a průvodkyní Martinou, kam, na co a proč se v Jerevanu můžeme podívat.

Kostel zasvěcený umučené dívce Hripsimé je nedaleko Echmiadzinu.

První kostel s typickou arménskou architekturou, jakou tu byly kostely stavěny dlouhá staletí.

Náhrobní deska u chrámu Hripsimé. Přečtu na ní jen letopočet. A co vy?

Před vchodem do kostela Hripsimé.

Máme odtud první výhled na horu Ararat. Ararat je sice relativně daleko, ale působí impozantně.

Protější hory na druhé straně, než se tyčí Ararat. Pohoří Aragats.

Škoda toho oparu. Ale na druhou stranu by taky mohlo být zamračeno.

Oltář v kostele popravené křesťanské panny Hripsimé, která odmítla lásku krále a musela zemřít i se svými družkami.

Pohled do kupole chrámu.

Tomuhle v Arménii říkají chačkar, což je výraz pro kamenný kříž.

Před oltářem květiny a pultík pro kněze. Určitě se tu slouží mše často.

Pravděpodobně křtitelnice.

Ještě jeden pohled k hlavnímu oltáři.

Zapalování svíček pro Armény k návštěvě kostela neodmyslitelně patří.

Detail květinové výzdoby.

Malovaný náhrobek sv. Hripsimé.

Svíčku si v kostele zapálí i Boženka.

Mnoho starých kostelů v Arménii vypadá obdobně. Jsou stavěny ve tvaru kříže. Taková stavba nejlépe odolává častým zemětřesením.

Velkolepý Ararat. Úžasná hora!

Vstupní brána do kláštera v Echmiadzinu.

Detail brány do kláštera.

Už jsme uvnitř.

Naše arménská průvodkyně Marina, jinými slovy arménská kolegyně Martiny.

Budovy v rozlehlém areálu kláštera.

Seminář kláštera v Echmiadzinu.

Chačkary patří k arménskému křesťanství stejně, jako květy ke včelám.

Detail chačkaru.

V celičké Arménii se prý nenajdou dva úplně stejné chačkary.

Venku poblíž hlavní katedrály Mayr Tachar.

Echmiadzinský klášter je nejposvátnější místo všech Arménů a proudí jich sem mnoho.

Zase chačkar. Ty, co tu jsou, sem prý svezli ze všech koutů Arménie.

Uvnitř krásného areálu s parkovou úpravou je u několik pomníků.

Arménská dívka.

Když děvčata někdo fotografuje, tak se můžu přiživit i já, ne?

Armén. Lidi fotím rád, pokud můžu.

Děvčata ovšem fotím raději.

Rudá růže před katedrálou.

Prodavačka suvenýrů, v tomto případě granátových jablek, jednoho ze symbolů Arménie.

Prodávat suvenýry se mohou v Echmiadzinu pouze mimo areál kláštera.

Zpětný pohled ke vstupní bráně do areálu kláštera.

Jeden z vytesaných arménských svatých na bráně. Nepřečtu však, který.

Ani o tomhle svatém na bráně si nic nepřečtu.

Na širokém prostranství uvnitř areálu kláštera, kde sídlí katolikos, hlava arménské apoštolské círke.

Katedrála Mayr Tachar.

Původní bazilika zde byla postavena již v letech 301 až 304 našeho letopočtu.

Věže a věžičky katedrály.

U věžičky roste jakási zelenina.

Zvonečky ve zvonici.

Katedrála Mayr Tachar v Echmiadzinu je pokládána za nejstarší křesťanský chrám na světě, i když byla mnohokrát rozšiřována a přestavována.

Hlavní prostory zvonice obsahují největší zdejší zvony.

Všimněte si filigránské výzdoby zvonice katedrály.

Mramorový náhrobek.

Škoda, že neumím arménské písmo, abych si na náhrobku něco přečetl.

Detail velice působivého interiéru katedrály.

Jeden z malých bočních oltářů.

Pohled na stropní výzdobu katedrály.

Oltář. Nádherný pohled.

Člověk neví, zda se má dřív dívat kolem sebe, nebo nahoru.

Další z mnoha nádherných pohledů do vnitřních prostor katedrály Mayr Tachar.

Hlavní kupole hýří výzdobou, barvami a možná i zlatem.

Výzdoba katedrály mi připadá hodně nepodobná všemu, co jsem v křesťanských kostelích viděl kdekoli jinde.

Nezbytné svíčičky jsou i tady.

Vlevo asi něco jako misál, vpravo zdobený kříž. Asi dosti starý a už jistě něco pamatuje.

Arménská křesťanka v katedrále.

Pultíky se svíčičkami jsou na několika místech.

Ačkoli to vypadá, že se chystáme k odjezdu, ale opak je pravdou. Vystupujeme. Ale čekáme na průvodkyni Martinu.

Všichni se vrhli k morušovníku a vypadá to, že za chvíli z něj oškubou i listí.

I já jsem ochutnal plody moruše. Jsou dobré a sladké.

I za zříceninami katedrály Zvartnots se majestátně tyčí hora Ararat.

Mezi jednotlivými pozůstatky se můžeme zcela volně pohybovat.

Hlavice sloupů zříceného chrámu.

Podstatná část naší výpravy na schodech. Chybím tam třeba já.

Katedrála Zvartnots, respektive její zbytky, patří k významným arménským památkám.

Chvíle ve stínu. Sluníčko jinak praží. Vnitrozemské podnebí okolo Jerevanu je extrémně suché.

Uprostřed ruin katedrály posloucháme výklad naší arménské průvodkyně Mariny. Martina překládá do češtiny.

Chrám Zvartnots se zřítil už dávno a to kvůli silnému zemětřesení.

Majka před vztyčenými sloupy.

Detail hlavice jednoho ze sloupů.

Koukám i fotím dírou ve zdi.

V malém muzeu vedle zřícenin najdeme model téhle třístupňové stavby. Možná zemětřesení katedrálu zničilo proto, že neměla tvar kříže.

Arménské sluneční hodiny. Ten klacík tam ovšem nepatří.

Areál zřícené katedrály Zvartnots opouštíme vedlejší cestou.

Ohlédnutí zpět.

Poslední pohled na Zvartnots s pozadím Araratu. Blanka se tam zřejmě zapomněla.

Vrcholek nad Jerevanem hostí velký monument Tsitsernakaberd na povrchu a Muzeum genocidy v podzemí.

Panoráma Jerevanu při pohledu z vršku od památníku genocidy.

Malé nádvoří muzea je o jedno patro pod okolním terénem.

Muzejní vitríny.

Kamenná mapa na stěně muzea.

Průvodkyně Martina v muzeu před kamennou mapou nám právě cosi vypravuje nebo překládá.

Detail kamenné mapy, který ukazuje okraj Středozemního moře. Až tam se kdysi říše Arménů rozkládala.

Výklenek v muzeu s moderním pomníkem.

Jedna z mnoha fotografií dokládajících krutou genocidu Turků na arménském národě.

Genocidu, kterou páchali Turci v průběhu první světové války a po ní, dodnes odmítají přiznat.

Fotografie tureckých mistrů popravčích.

V nejtemnější části muzea byly spoře osvětlené takovéto obrazy.

Podzemní "obrazárna" v muzeu genocidy je nesmírně působivá.

Tuhle atmosféru se pokouším vyfotografovat a nějaké fotky skoro ve tmě se mi kupodivu podařily.

Nevím, ale myslím, že z fotografií těchto uměleckých děl nemůžete cítit tu atmosféru potemnělého sálu muzea, která mě opravdu zasáhla.

Všechny ty obrazy mučených a týraných maloval význačný arménský malíř Jansem. Seznam jeho výstav po celém světě se ve vašem internetovém prohlížeči rozhodně nevejde na jednu obrazovku.

Jsem moc rád, že se mi několik těch obrazů mistra Jansema podařilo vyfotit i v tom hluboké přítmí muzejního sálu.

Uvnitř stavby památníku genocidy hoří věčný oheň.

Průhled památníkem přes planoucí věčný oheň.

Střed pomníku a věčný oheň. Arméni tím symbolizují, že na ukrutenství spáchaná Turky na jejich národě nikdy nezapomenou.

Pohled na část Jerevanu od památníku genocidy.

Centrum Jerevanu je někde tam dole.

Pohled ke stadionu. Prý je po nedávné rekonstrukci.

Jerevan je město, které má asi jeden a čtvrt miliónu obyvatel.

Další z pohledů na hlavní město Arménie.

K památníku vede z téhle strany Jerevanu širokánské schodiště.

Pánvičky a vzadu potřebné suroviny.

Mistr kuchař.

Honza už asi hlady nevidí a tak přípravu arménské speciality nesleduje.

Všichni sledujeme, jak se na arménský chléb lavaš (ta široká placka vespod) naklade rýže.

Jakési zelené lístečky, možná na ochucení, možná na ozdobu. Nevím bohužel, co to je.

Maso na pánvi. Jehněčí.

Kdybyste si mysleli, že se maso flambuje arménským koňakem, tak jste trefili hřebík na hlavičku.

Flambování velikým ohněm je událost, kterou si všichni chtějí vyfotit.

Taky se u toho něco povídá, naše průvodkyně Martina překládá, ale já to nějak zapomněl vnímat.

Oflambované maso se poklade vedle rýže na lavaš a zelené lístky.

A to, co se sype do smetany, je prý šafrán. A nějaký prý zvláštní arménský! Nevěřím! Buď došlo k záměrnému matení, nebo k překladatelskému omylu, ale podle všeho je to kurkuma.

Vidíte? Šafránu se přece dává všude jako šafránu, a ne takovouhle spoustu. Kurkuma to byla! Žádný šafrán.

Kurkuma nám krásně zažlutila omáčku.

Když se omáčka dostala na maso, na másle se připraví sušené meruňky a sušené švestky a hrst vlašských ořechů.

A když na omáčku přidáte ovoce s ořechy, takhle nějak vypadá výsledek. Ňam! Už jsem to měl doma několikrát. Pokud si to taky uklohníte, tak přeju dobrou chuť.

Budovy s typického červeného kamene na hlavním jerevanském náměstí. Náměstí Republiky.

Tuhle budovu obsadili hoteliéři, kterým patří světově rozšířený hotelový řetězec Marriott.

Tady je vidět část velké zpívající fontány, kterou spustí až večer.

Chuděra. V Jerevanu je děsný a hlavně strašně suchý horko a tak se nedivte, že si zalezl odpočinout do stínu zrovna sem.

Marriott ze strany.

Fasáda a světýlko.

Jiná strana náměstí Republiky.

Vpravo od fontány je na náměstí Republiky tahle věž s hodinami. Myslím, že v budově sídlí nějaké ministerstvo nebo nějaký vládní úřad.

Většina jerevanských budov je postavena či obložena typickým červeným tufovým kamenem.

Sloup osvětlení na náměstí Republiky.

K náměstí Republiky přilehlý park uprostřed široké ulice je místem mnoha kaváren a hospůdek s venkovním posezením.

Arménské dívky, které jsem vyfotil teleobjektivem sedíce v kavárně.

Okolojdoucí Armén.

Zatímco sedím u piva v jedné kavárně, můžu fotit i ty, kteří sedí u "konkurence".

Zatímco rodiče sedí u kávy, holčička si hraje s kamínky a trávou.

Fotka od vedlejších stolů.

Lavička u pejskového "venčiště".

Začíná se stmívat a rozsvěcují se světla. Je to sice na náměstí, ale ta světla jsou pouliční. Jiný výraz neumím.

Tma i umělé osvětlení začínají mít na fotografiích převahu.

Ha. Jerevanská zpívající fontána už je v provozu.

Jdu k fontáně. Je veliká a moc krásně se tu snoubí tryskající voda s hudbou.

Symfonie ovšem bohužel fotografovat nejde.

Fontána je v provozu večer každý den několik hodin.

Barvu tryskající vodě dávají silná barevná světla umístěná těsně pod hladinou.

Fontána často svítí několika barvami současně.

Trysky se mnohdy pohybují a vytvářejíc tak zajímavé propletence a efekty.

Přímo za fontánou je budova arménské Národní galerie. Jinými slovy fontána se nachází přímo před ní.

Takhle v noci jsem tak usilovně ještě nikdy nefotil.

Světlé pevné sklo na fotoaparátu se mi skvěle osvědčilo. Se svým bývalým fotoaparátem bych fontánu takhle v noci bez stativu nikdy nevyfotil.

Krása, že?

Výška, že?

Žlutá symfonie.

Kolem fontány korzují lidé. Za stříkající vodou nejsou vidět, ale atmosféra je tu báječná.

Děti, které tu pobíhají mezi korzujícími dospělými, jsou okouzlující. Asi jako všechny děti.

Vodní plocha téhle jerevanské fontány je ve srovnání s pražskou Křižíkovou fontánou přibližně čtyřnásobná.

Krásné černé oči copaté dívenky.

Má taky černé oči, nebo je to tou tmou?

Jako doprovodná hudba posloužilo ledasco, ale klasická hudba mi obvykle k barevným gejzírům seděla nejvíc.

Další ze stovek vodních gejzírů posílajících při závanu větru příjemné osvěžení do horkého jerevanského večera.

Zkouším tu krásu barev fotit znovu, neboť nevím, jak moc se mi to povede.

Fíha!

Doma jsem posléze výsledkem svého nočního fotografování příjemně překvapený. Není to dokonalé, ale dost dobré myslím ano. Mně to stačí.

Pozor změna! Zapnout znovu na chvíli blesk! Někdo fotografuje děvčátka, tak se přidám, když tam tak pěkně stojí na okraji fontány s přepadávající vodou.

Opět žlutá krása. Pochopitelně zase bez blesku.

Jak se někdo fotí, je to příležitost i pro mne. Tady mě napadá, proč má ta větší holčička tak zářivě modré oči.

Intenzita tryskající vody je dána hudbou.

Jemná hudba rovná se jemné tenké tryskající pramínky.

Dvaadvacet hodin. Fontána nekončí, ale už je třeba najít cestu k hotelu. Ráno se brzy vstává.

Děvče, které jsem potkal odcházejíc od fontány na hotel.

Ohlédnutí k budově Národní galerie. Fontána stále fontánuje.

První, na co člověk na tržišti narazí, je stánek s jídlem. Po vydatné hotelové snídani mě ovšem nechává zcela v klidu a tak si ho můžu vyfotit.

Různobarevné tretky a cetky se tu vidí nejvíc.

Kýčovité. Nelíbí se mi to.

Granátové jablko je pro Armény symbol života a plodnosti. Mají je tu skoro všude. Keramická i sušená, maličká i veliká.

Nevidím nic, co bych si chtěl koupit.

Pro tohle tržiště je Vernissage honosný název. A než tržiště či tržnice spíše se hodí použít výraz bleší trh.

Pro někoho možná zajímavý stánek. Pro mne nikoli.

Korále, keramika, kamínky, sklo.

Tady si turista může koupit suvenýr připomínající, že Arménie je zemí prvních křesťanů.

Ježkovy voči!

Dřevěné obrázky ani soudky na víno tady já nehledám.

Obrázky jerevanských pouličních umělců zabírají nemalou plochu tržiště Vernissage.

Klášter Khor Virap, jak je vidět zezdola z parkoviště.

"Ahoj!", zdravím se s děvčaty, které potkávám cestou nahoru.

Klášterní zeď u vstupní brány.

U vchodu do kostela je dav lidí a pohybuje se tu spousta kněží.

Nějaká televize tu dokonce natáčí rozhovor s kněžími.

Arménský kněz u televizního mikrofonu.

Tenhle kněz mi rád a s milým úsměvem zapózoval.

Jarda se po výstupu ke klášteru musel o něco opřít. Přitom se klidně mohl opřít o něčí žízeň. Třeba o mou.

Dva kněží na vyhlídkové terase, které jsem doufám svým fotografováním příliš nerušil v jejich tlumeném rozhovoru.

Fotografovat se s kněžími je pro věřící Armény docela normální a běžné.

Kostel kláštera Khor Virap je postaven ve tvaru kříže, jako většina starobylých arménských kostelů.

Klášter stojí na svahu nevysokého návrší a takhle vypadá pohled na klášter z onoho kopce.

No nefoťte tu Arménku, když tu tak hezky dřepí na bobku.

Nejstarší části kostela postaveného uprostřed klášterních zdí pocházejí ze sedmého století.

Právě od kláštera Khor Virap je asi nejlepší arménský výhled na horu Ararat. Jít blíž už totiž nejde, protože kousek před námi je už turecká hranice. My máme ovšem smůlu. Vrchol Araratu se schovává v mracích.

Z návrší nad klášterem se dá alespoň dobře fotografovat klášter samotný.

Pohled přes tureckou hranici. Dole to vypadá na nějaké drobné vodní dílko.

Karel a Libor na ostrém slunci nad klášterem.

Abych z naší výpravy nefotil jen chlapy, tak tady je Vlaďka s Jarmilou.

Lubor fotografuje hřbitov. Já fotografuju hřbitov i s Luborem.

Kopec pod námi asi nemá zavlažování, jako ta rovina dole. A tak vidíte kontrast zeleně a suché hlíny s kamením.

A tady jsem se povedl já. Ale myslím, že klášter beze mne je hezčí.

Honza se dívá dolů na klášter.

Že tam mají být vidět i ty hory? Jsou tam, ale moc daleko, aby byly dobře vidět.

Tlačenice před kostelem trvá zřejmě stejně dlouho, jako bohoslužba uvnitř.

Jediný pohled dovnitř, který je mi dovolen, aniž bych se musel prodírat skrze davy věřících, je přes jejich hlavy.

Krásná arménská babička zapaluje svíčičku v postranní svatyni kláštera.

Nově vypadající chačkar fotím už na cestě dolů.

Cestou od kláštera dolů se zdravím zase s jinými dívkami.

Hezká arménská děvčata si rád vyfotím zblízka.

Ten žlutý mercedes není náš autobus. Ani ta stařičká kraksna vlevo od něho.

Tak co? Koupíme si něco na zub, nebo budeme fotografovat?

Ve vesnici Surenavan je podél silnice několik stánků. Tenhle je s ovocem a zeleninou.

Arménské pivo. Rozhodně je lepší, než co se jinde po světě prodávají holandské Amstely a podobné "vývary".

Jako kluk jsem se taky občas takhle vozil na kole. Dnes se u nás už něco takového nevidí.

Vesnice Surenavan je proslavená čapími hnízdy.

Čapí hnízda jsou v téhle vesnici skoro všude.

Typický obrázek z vesnice Surenavan.

Čapí hnízdo, kam se podíváš.

Čápi jako by měli ty sloupy předplacené.

Jedna z mála fotografií z vesnice Surenavan, na které není vidět žádné čapí hnízdo. Jen jeho malý zbytek.

Jedna z vedlejších ulic ve vesnici.

Čapí hnízda jsou i nedaleko hlavní silnice.

Většina hnízd zdejších čápů je na sloupech elektrického vedení.

Čapí rodiče krmí své potomstvo.

Jako by tenhle rodič svoje potomstvo káral.

Jsme tady právě v období, kdy mladá čápata jsou již dosti velká.

Čapí mláďata jsou schopná se v hnízdě postavit asi po 25 dnech.

Rodiče krmí své mladé přibližně 12 týdnů, i když už asi o 14 dní dřív mohou mladí čápi létat.

Čáp bílý žije v téhle oblasti přes léto. Na zimu odlétá do teplých krajin, na jih. Možná až do Afriky.

Dospělý čáp a jeho úprava zevnějšku. Určitě na to nepotřebuje tolik času jako naše ženské.

Teleobjektiv mi pomůže přiblížit si hnízdo, ale musím ho fotit hodně nahoru.

Poslední pohled na velkého ptáka do jeho hnízda, než pojedeme zase dál.

Arménské hory, jak jsou vidět z oken autobusu.

Z autobusu fotím hory strašně nerad, barevné zkreslení, které způsobuje sklo, se pak strašně špatně opravuje.

Většina vrcholků těchhle arménských hor nemá vůbec žádné jméno.

Hory nemají jméno, protože je jich tolik, že by si jejich jména nikdo nedokázal zapamatovat a ve škole naučit.

Arménskými horami vede sem a tam mnoho elektrických vedení.

Počasí hory zamlžilo.

Štíhlé sloupy vysokého napětí.

Pohled z mostu na jakousi říčku.

Na svazích vzdálených hor se místy stále ještě drží sníh.

Arménie je opravdu hornatá země.

Koník pasoucí se poblíž malé vesničky.

Panoráma arménských hor v okolí Sisianu.

Pohled k horám přes horskou silnici.

Zkouším přiblížit vzdálené hory, ale není na to zrovna příznivé počasí.

Vzdálené hory se ztrácejí v oparu a v mracích.

Zbytky sněhu v horských dolinách jsou patrné i z dálky.

Další z mnohých možných pohledů k arménským horám.

Náš autobus zastavil ve vesničce Areni.

Je na první pohled zřejmé, že vesnička Areni se nachází uprostřed hor.

Nějaká zřejmě postarší novostavba vedle silnice.

Půjdeme do zdejšího vinařství.

Čeká nás ochutnávka vín.

Martina s číší vína v ruce.

Jirka s vínem i s úsměvem. Kdyby se mračil, do fotogalerie bych ho nezařadil. Nemohl bych dělat arménskému vínu špatnou reklamu.

Vlevo jsou i vína ovocná: meruňkové, broskvové a višňové. Meruňkové mi asi chutnalo nejvíc. A taky bylo nejdražší.

Jarmila ochutnává červené.

Ááá, Blanka už má vypito.

Fotografové fotografují krajinu. Mě se líbilo vyfotit tady právě ty fotografy.

I venku u silnice lze ještě koupit nějaké víno, pokud ve vinařství někdo zaváhal.

Někde zrovna tam ve skalách může být jeskyně, v níž archeologové našli pozůstatky šest tisíc let jakéhosi starého vinařského zařízení. Zřejmě nejstarší známé vinařství na světě.

Jirka pravděpodobně fotografující kostelík na kopci.

Kostelík na kopci.

Silnice vedoucí skrze vesničku Areni, po které za chvíli odjedeme.

Skály nad kaňonem, kterým se blížíme ke klášteru Noravank. Vpravo už maličko vykukují věžičky jeho kostelů.

Klášter Noravank, jak je vidět zezdola z údolí dravé říčky Amagha.

Jeden z klášterních kostelů, když už jsme v údolí přímo pod klášterem.

Červená skaliska jsou teď nedlouho před západem slunce snad ještě červenější, než bývají za plného dne. A to přesto, že je zataženo.

Než pojedeme nahoru ke klášteru, dáme si na malém prostranství nad silnicí malý piknik. Evidentně nejsme první a určitě taky ne poslední, kdo se tu do něčeho zakousne.

Červené skalisko jako by mě přitahovalo.

Klášter Noravank uprostřed divokých skal.

Dosvačili jsme a pojedeme nahoru ke klášteru.

Náš bílý parkující autobus na parkovišti kousíček pod klášterem Noravank.

Couráme se nahoru. Podle značek lze usoudit, že jsme se vyjížděli údolím 8 kilometrů.

Parkoviště pro osobní auta je přímo u vstupní brány do kláštera Noravank.

Dominantou kláštera jsou právě tyto dva kostely, rekonstruované na sklonku dvacátého století.

Kostel sv. Jana Křtitele.

Pohled do údolí řeky Amaghy se silnicí, která vede právě jen sem ke klášteru Noravank. Po ní se budeme i vracet.

Chačkary nad kostelem sv. Jana Křtitele.

Chačkary nemůžou chybět v žádném arménském klášteře.

Ač jistě hodně staré, mají chačkary nádherné jemné zdobení. To musí být strašná práce něco takového tesat.

Dvoupatrový chrám sv. Matky Boží.

Vstupní portál do chrámu sv. Matky Boží vede do obřadní síně s hrobkou.

Rozbitý chačkar přilepený ke stěně chrámu sv. Matky Boží.

Pohled na symboly na kostelní zdi.

Oblouk nad vchodem do kostela sv. Jana Křtitele.

Věž chrámu sv. Matky Boží.

Asi jediný odvážlivec, který se po uzoučkých schodech odvážil podívat do horního patra svatostánku sv. Matky Boží.

Mince přilepené na kostelní zeď uvnitř chrámu.

Naštěstí v arménských klášterech není zakázáno fotit a tak můžu vyfotit i tenhle oltář.

Zase prastarý chačkar. Tentokrát uvnitř kostela.

Stropní světlík v jedné z kaplí.

Hroby či hrobky v podlaze kostela.

Náhrobní deska uvnitř kostela.

Krásné a měkké světlo. Jen ta láhev s vodou ruší dojem. Ale pitnou vodu musíte mít v Arménii všude sebou.

Celkový pohled na umístění kláštera Noravank pořízený ze stráně nad kostelem sv. Jana Křtitele.

Noravank z pohledu nad kostelem sv. Jana Křtitele.

Malou brankou v klášterní zdi se zase vrátím ke kostelům.

Chrám sv. Matky Boží a jeho dvě patra s úzkými schody bez zábradlí.

Mezi kostely jsem potkal tuhle nevěstu. Měla, nebo bude mít, svatbu právě tady v klášteře Noravank.

Poslední ohlédnutí na kostel sv. Jana Křtitele.

Procházka začíná údolím řeky Vorotan.

V hlubokém údolí jsou hory v pozadí vidět jen zřídka.

Tyhle zelené travnaté kopečky mi trochu připomínají skotskou vysočinu.

Bizarní skály nad údolím.

Řeka Vorotan.

Svahy údolí jsou tady úplně bez stromů.

Žluté kvítko, jakých tu kolem kvete dost a dost.

Přítok řeky Vorotan, říčka Shaki.

Žlutá kvítka ve stráni.

U říčky Shaki opravují nějaký vodovod, či co.

A už jsme na dohled vodopádu Shaki.

Než jsem se já dostal k vodopádu, někdo už byl nahoře nad ním.

Jirka nad okrajem vodopádu.

Z vodopádu Shaki nespadl a sestupuje klidně dolů.

Fotografie vodopádu Shaki pořízená dlouhým časem je asi moje nejlepší.

Detail dlouhé vody vodopádu.

Vodopád je docela široký a má několik ramen.

Panoráma nám představuje vodopád v celé jeho šíři.

Ještě je třeba u vodopádu trochu zapózovat pro fotografy.

Zpátky jdeme stejnou cestou. Nejprve podle říčky Shaki.

Malá modrá kvítka vedle cesty.

Stráně nad údolím řeky Vorotan.

Naštěstí tu pršelo, když jsme tu ještě nebyli. Ale bláta je na cestě hodně.

Kvítek s broučkem.

Pozor, pozor! Tohle píchá!

Obcházení kaluží blátem.

Při cestě jsou zajímavá kvítka, jaké u nás nejsou k vidění. Nebo jsou, ale já na louku chodím moc málo.

Jeden z mnoha druhů bodláku.

U řeky Vorotan někdo vyrobil i nevábné smetiště.

Ještě přeskákat několik kaluží a budu zpátky v autobusu.

Cestou od vodopádu Shaki jsme se ještě zastavili v téhle hydroelektrárně.

Rozdílné sloupy elektrického vedení pro porovnání.

Rozvod vyráběné elektřiny.

Uvnitř v elektrárně.

Točí se točí. A vyrábí elektrický proud.

Trochu arménské drátařiny.

Elektrárenský servisman.

Ovládací tlačítka a informující ručičky měřících přístrojů.

Trošku to někde sákne, no.

Rozhovor s vedoucím elektrárny.

Kolem mystických kamenů Karahunj jsme se rozprchli rychle.

Některé menhiry jsou vyšší, než Blanka.

Dalo by se tu docela dobře hrát na schovávanou.

Dobrá polovina zdejších kamenů je opatřena takovýmhle otvorem.

Kameny Karahunj jsou sestaveny do táhlých oblouků a velkých kruhů.

To jsem já. Zachycen mezi pradávnými kameny. Jsem ale přece jen o dost mladší balvan.

Ten menhir uprostřed, ten s černou bundou, ten nijak prastarý není.

Odhadované stáří těchto menhirů je nejméně sedm, spíše však osm tisíc let. Neuvěřitelné!

Pohled k přístupové cestě. Musí se sem totiž pěšky, autobus čeká až tam za kopcem.

Kameny Karahunj tvoří menší a větší kruhy a oblouky.

Karahunj se často říká arménský Stonehenge. Ten je ovšem na pohled zcela jiný. Hlavně ale asi o polovinu mladší!

U některých menhirů našli archeologové také prastaré hroby.

I vědci vedou spory o účelu kamenů postavených v Karahunj. Je to pohřebiště, chrám dávného arménského boha, nebo observatoř a centrum vzdělanosti?

Menhiry na mě působí velice mysticky. Zvlášť s tou temnou oblohou v pozadí.

Karahunj je opravdu moc zajímavá lokalita, na kterou máme bohužel strašně málo času.

Není to opravdu jen starý hřbitov z doby bronzové?

Pohled přes kameny ke kamenům.

Otvor v kameni. Otvor v tomto případě neznamená slovensky "otevři", ale je to zkrátka díra.

Co je za tím podivným otvorem?

Copak to tady Pepa fotografuje?

Skrze kámen jsou vidět zase kameny.

Menhirů s tajemstvím opředenými otvory je v Karahunj hodně a tvoří celé dlouhé řady.

Nevím, proč jsou okolní kopce tak temné.

Pohled do údolí pod lokalitou Karahunj.

Poslední pohled přes menhiry k horám.

Stanice lanovky ve vesnici Halidzor.

Panoráma údolí pod stanicí lanovky.

Kvetoucí vlčí máky a bodláky ve stráni.

Přijíždí kabina lanovky. Jedou vždycky dvě proti sobě.

Jedna kabina lanovky je asi pro pětadvacet lidí.

Bude se "přistávat".

Musíme stát chvíli ve frontě. Zájemců o přepravu lanovkou je mnoho.

Pod lanovkou z té vyhlídky je krásně vidět na celé údolí.

Už jedou pro nás!

Ještě kousíček a bude se vystupovat.

První fotografie z kabiny lanovky. Sklo není moc čisté a je zabarvené. S fotkami bude hodně práce.

První ze tří sloupů na pět a tři čtvrtě kilometru dlouhé lanovce.

Pod lanovkou se točí sem a tam a vine se nahoru a dolů silnice vedoucí ke stejnému cíli, k němuž vede i lanovka. Po téhle silnici my pojedeme nazpátek.

Druhý ze tří sloupů lanovky.

Jsme uprostřed cesty, protože potkáváme druhou kabinu.

Třetí a poslední sloup lanovky a za ním ukrutánská jáma dolů do údolí. Lano už bez jakéhokoli podpůrného sloupu je do cíle ještě 2700 metrů dlouhé!

Stál jsem vepředu v kabině skoro u skla (za jedním tlačícím se Arménem) a skoro se mi z tohohle pohledu udělalo mdlo.

Pod námi vidíme opuštěný dolní tatevský klášter z jedenáctého století.

Silnice musí celé to hluboké údolí sestoupat a zase vystoupat.

Nezatočí se nám hlava, až se budeme motat těmi zatáčkami na zpáteční cestě?

Pod námi je v nejhlubším místě k zemi 320 metrů. Vlevo vidíme klášter Tatev.

Koncová stanice lanovky u kláštera Tatev je už před námi.

Pohled od stanice lanovky Tatev.

Přijíždí další kabina lanovky. Jsou v ní taky naši, ale pořád ještě nejsme všichni. Čas jízdy je necelých patnáct minut a s připočtením času na výstup a nástup máme tedy ještě dost času.

Kabina se blíží ke svému cíli. Ta na druhém konci lana samozřejmě taky.

Střechy a věž kláštera Tatev jsou pod námi.

Chodník od lanovky. Rozptýleni po nevelkém okolí tu čekáme, až sem lanovkou přijedou všichni.

Je čas i svačinku. Pepa popíjí pivo Ararat, asi nejlepší arménské pivo.

Příjezdová silnice s parkujícími auty.

Ta cedule říká mnoho technických detailů, ze kterých jsem jich pochopitelně spoustu uvedl. Zbývá snad jediná informace. Díky svým parametrům se tahle lanovka ke klášteru Tatev dostala mezi Guinessovy rekordy.

Klášter Tatev už nás očekává.

Klášter trochu připomíná pevnost. Obepínají ho silné obranné zdi.

Věž kostelíka Matky Boží, tedy Panny Marie.

Kostel Poghos Petros.

Marina, naše arménská průvodkyně, která nás má na starosti po celý náš pobyt, provádí výklad a čeká, až budou její věty přeloženy do našeho rodného jazyka.

Sloup pro měření zemětřesení. Když sloup padá, tak je zemětřesení.

Výklenky a schodiště jsou také součástí opevnění.

Vrcholek zemětřesného čili seismografického sloupu.

Copak se pánové dozvěděli?

Krásný výhled branou klášterní.

Panoráma údolí řeky Vorotan pod klášterem Tatev.

Vstup do katedrály Poghos Petros je mezi sloupy nesoucími zvonici.

Oltář v katedrále Poghos Petros, čili v katedrále apoštolů Pavla a Petra.

Pohled do kupole katedrály Poghos Petros. Kupole je rekonstruovaná, neboť se zřítila v roce 1931 při zemětřesení.

Boženka zapaluje v katedrále svíčku.

Méně obvyklý pohled na kostelík Matky Boží v průhledu mezi sloupy zvonice katedrály.

Kaple Svatého Řehoře, zakladatele a patriarchy arménské apoštolské církve, vpravo provozní klášterní budovy.

Před vstupem do kaple Svatého Řehoře je hrobka či spíše malé mauzoleum jiného sv. Řehoře, Řehoře Tateva.

Chačkar zabudovaný do kostelní zdi.

Kamenné výklenky. Nevím, k čemu sloužily.

Uvnitř některých budov je tma řečená tmoucí.

Zadní koutek s několika okny přece jen dává trochu světla. Ta tma uvnitř mě asi tak zblbnula, že jsem sebou venku plácnul do blátivé kaluže jak dlouhý, tak ještě spíše široký.

Okolo kostelíka Matky Boží opouštíme areál kláštera.

Průhled pod zvonicí.

Tady odtud vedou dráty.

Řeka Vorotan u hydroelektrárny Tatev.

Jedna z turbín v hydroelektrárně Tatev.

Potrubí přivádějící vodu k turbíně.

Turbína asi není zrovna jednoduché zařízení.

Poslední turbína v řadě.

Turbíny pohánějí tyhle třífázové generátory vyrábějící proud.

Uvnitř generátoru se to točí proklatě rychle!

Sál s generátory je o patro výš, než turbíny.

Budova hydroelektrárny Tatev zvenku vypadá jako dosti velká továrna.

Po exkurzi ještě diskuse před odjezdem.

Před velkým a nově vypadajícím hotelem poněkud "válečného" jména: Mina.

Ulice pod hotelem Mina.

Okraj města Goris nad hotelem Mina.

Obytné budovy v Gorisu jsou z červeného kamene.

Náš autobus čeká před hotelem Mina.

I tohle patřilo k našemu hotelu. Uvnitř se nacházela restaurace a jídelna.

Ranní pohled na město Goris.

Přemýšlel jsem, jestli je to reklama na taxi, a nebo ta krabice jako taxík opravdu někdy jezdila.

Horní konec Gorisu za ranního slunce.

Čerpací stanice.

Pohled k přehradě Spandaryan.

Hory v pozadí mají stále zbytky sněhu.

Jarda se na svahu rozhlíží po okolí.

Malá "loužička" u silnice. Nad přehradou Spandaryan je postavená další malá hráz.

Hory nad přehradou Spandaryan.

Krása arménských "kopečků" vynikne, zasvítí-li na jejich svahy sluníčko.

Vystoupali jsme vysoko směrem k Selimskému průsmyku po cestě dávné Hedvábné stezky.

Panoráma okolo zatáček pod Selimským průsmykem.

Horské svahy pod Selimským průsmykem.

Jsme na trase známé Hedvábné stezky, důležité obchodní spojnice střední a východní Asie se Středomořím.

Po téhle silnici jsme stoupali nahoru a nahoru. Docela dlouho.

Škoda toho oparu, nepřítele všech fotografů, při pohledu do dálky.

Pohled nahoru k Selimskému průsmyku.

Můstek je pozůstatkem dávné karavanní cesty.

První zastavení v Jermuku. Na mostě přes hluboké údolí či spíše kaňon řeky Arpy.

Kaňon v Jermuku fotografovaný proti toku Arpy.

Pohled z mostu na část Jermuku.

Velký jermucký lázeňský hotel.

Kaňon v Jermuku fotografovaný po toku řeky Arpy.

Hlavní lázeňská budova v Jermuku. Asi taky něco jako ředitelství, nebo tak.

Procházková cesta lázněmi u kolonády vede okolo rybníka.

Detail osvětlení u lázeňské kolonády.

Konec chodníku za kolonádou.

Lázeňská kolonáda v Jermuku.

Detail sloupu lázeňské kolonády.

Lázeňskou horkou vodu je třeba vyzkoušet.

Tihle tu možná jsou na léčení.

V jermucké kolonádě.

Jeden z pramenů zdejší léčivé vody.

Kdo nemá strach z následků, může se klidně napít.

Já jsem se napil docela dost, asi ze dvou pramenů. Žádné negativní následky se nedostavily.

Někdo pije, někdo fotí, další se dívají...

Tahle část okolo vody vytékající z rybníčku je krásně opravená, jiné části lázní procházejí velkou rekonstrukcí, což je vpravo trošku vidět.

Tihle budují fungl nový chodník.

Umělecká plastika v lázeňském parčíku.

Sousoší matky s dítětem. To ale asi každý pozná sám.

Mistr zahradník.

Jakýsi památník v Jermuku stojící naproti poště.

Ulice vedoucí do údolí k řece Arpě.

Ulice Jermuku oživuje spousta zeleně.

Za Jermukem jdeme do údolí k řece Arpě.

Lákající odbočka nikoho nezlákala. Možná proto, že nevíme, co na té ceduli píšou.

Ohlédnutí zpět k Jermuku na kaňon Arpy.

Zelený kaňon řeky Arpy.

Bílé peřeje řeky Arpy pod silnicí, po níž jdeme.

Další pohled na zdivočelé vody řeky Arpy.

Čím jdeme dál, tím méně hluboký kaňon je.

Na silnici skoro nic nejezdí. Auto potkáme jen výjimečně.

Skály a rozkvetlé stráně okolo silnice.

Jeskyně a křížek. Možná je pod ním něčí hrob.

Tenhle velký obytný dům je od Jermuku už dosti vzdálen.

Dravý potok, který je přítokem řeky Arpy.

Vody přehrady Kechut.

Pohled ze silnice přes přehradu.

Malý kostelík vypadá tak nepatrný, že za vodou skoro není vidět.

Jakési umělé koryto.

Nevím z čeho je ten rezavý plot, ale ten vlevo nahoře je z pneumatik.

Nad námi je zataženo, na hory za přehradou a za Jermukem svítí sluníčko.

Přehradní hráz nádrže Kechut.

Takovéhle starožitnosti se už u nás nevidí. Tady fungují.

Nějaké vodárenské zařízení v blízkosti hráze přehrady Kechut.

Vracejí se z procházky po hrázi.

Jo. Já vím, že to je náš autobus.

Selimská karavanseráj nedaleko pod Selimským průsmykem.

Karavanseráj má jen tenhle jediný vchod, který se dal dobře bránit před různými lapky a lupiči.

Vstupní partie karavanseráje, do hlavní dlouhé místnosti pro celé karavany se vstupuje otvorem vlevo.

Vnitřní prostor hlavní místnosti s malým světlíkem nahoře.

Detail stropního otvoru propouštějícího dovnitř alespoň trochu světla. Zkrátka detail světlíku.

V karavanseráji odpočívalo jistě mnoho karavan na svých dlouhých cestách po Hedvábné stezce.

Opouštíme působivě zachovalou selimskou karavanseráj.

Pohled do dvorků vesnice Noratus.

Ve vesnici Noratus se nachází hřbitov s největším počtem zachovalých cenných středověkých chačkarů.

Tahle část hřbitova chačkarů je evidentně novějšího data.

Tyhle chačkary už něco pamatují.

Některé ze zdejších chačkarů jsou velmi cenné.

Některé kamenné kříže prý pocházejí dokonce až ze šestého století. Neuvěřitelné.

Můžeme se jen dohadovat, jak starý může být zrovna tenhle kamenný kříž. Jeho stáří poznají jen odborníci. A asi ne z mojí fotografie.

Navštívit tenhle hřbitov s tolika starobylými kamennými kříži je opravdu zážitek.

Kameny a náhrobky.

Chačkary, chačkary, chačkary...

Na hřbitově Noratus lze nalézt i náhrobní kameny jiných tvarů.

Ovce pasoucí se na hřbitově tu nikomu nevadí. U nás by jejich majitel dostal jistě přinejmenším pořádnou pokutu.

Arménka Marina nám říká o některých kamenech mnoho podrobností.

Ovečky a kameny.

Prý jeden z nejstarších náhrobních kamenů.

Chačkary. Co jiného?

Jedna z místních návštěvnic hřbitova se opírá o svou hůlku.

Působivý pohled.

Dokonce je na hřbitově chačkarů i stará velká hrobka.

Detail jednoho ze stovek zdejších kamenných křížů..

Nedá mi to, a ty chačkary na hřbitově fotografuju dál. Každý z nich je totiž jiný, neopakovatelný.

Nicméně se najednou ocitám na hřbitově skoro sám, všichni už odešli k autobusu.

Asfaltová cesta vedoucí novou částí hřbitova.

Střechy domů ve vesnici Noratus.

Prodejci různých suvenýrů se snaží, abychom si něco koupili, než odjedeme.

Jezero Sevan při pohledu ze schodů vedoucích ke klášteru Sevanavank.

Zachovalé a zrekonstruované kostely kláštera Sevanavank mají samozřejmě křížový půdorys.

Kostel Svatých Apoštolů.

Jarda se musí u jezera Sevan nechat zvěčnit.

I já se nad jezerem Sevan nechám fotografovat.

Kostel Matky Boží.

Jezero Sevan je Armény nazýváno "Modrou perlou" a někdy také "Modrýma očima Arménie".

Chačkary či jejich fragmenty opřené o kostelní zdi vypadají velice starobyle.

Kostel Svatých Apoštolů nad jezerem Sevan.

Pomník či přímo náhrobek jakého lodního kapitána zdejší lodní dopravy stojí vedle schodů vedoucích z dolního parkoviště ke kostelům kláštera Sevanavank.

Pohled zevnitř k bráně resortu u jezera Sevan, kde jsme na jednu noc ubytováni.

Vpředu bazén, vzadu jezero. Koupat se nebudu ani v jednom.

Z dlouhých stínů lze poznat, že sluníčko velice brzy zapadne.

K resortu patří i tohle molo, kde se můžeme projít nad hladinou jezera Sevan.

Racek.

Best Western Bohemia Resort při pohledu z mola.

Best Western Bohemia Resort při pohledu z mého pokoje.

Klidná voda hladiny v bazénu je jako zrcadlo.

Replika středověké obchodní plachetnice.

Kormidelník na zádi.

Loď se plaví pod arménskou vlajkou.

Ta loď zakotvila u mola našeho resortu kvůli nám. Čekáme na nástup.

Je to replika plachetnice postavená v souladu se starými technikami pro stavbu takových lodí. Prakticky všechno je ze dřeva, až na lana a nějaké to drobné kování.

Na loď se vejdeme všichni.

Pohled vzhůru ke stěžni říká, že počasí nám přeje. Obloha nad našimi hlavami je nádherně modrá.

Všichni na palubě, odrážíme od mola.

Na břehu v resortu nezůstal vůbec nikdo.

Na palubě je skvělá nálada, aniž musí v podpalubí někdo přikládat.

Profil arménského kormidelníka.

Kormidelníci jsou třeba dva. Takovéhle kormidlo je po obou stranách plachetnice.

Kormidelník při práci.

Pohled na záď.

Úsměv na rtech má skoro každý, když je tak nádherný den.

Lanoví. V těch provazech se asi někdo vyzná. Každopádně musí, chce-li plachtit.

Vrcholek stěžně.

Ač je tu plachta, my plujeme na lodní šroub. Při průzkumné výpravě, kterou tahle loď absolvovala z Černého moře přes Středozemní moře a Atlantik až do baltu a po ruských řekách zpátky, byl lodní šroub jen záloha pro případ nějaké nouzové situace.

Úsměv na rty! Bude foto!

Já se místo úsměvu spíše šklebím. Bohužel.

Další fotografování před stěžněm.

Při návštěvě v podpalubí.

Že bychom dostali i nějaké občerstvení? Ne, tohle je pro nás přece málo. To bude jenom pro námořníky.

Vybavení lodní kuchyně.

Složené záchranné vesty.

Klášter Sevanavank nad jezerem, jak je vidět z lodi.

Kopce v okolí jezera a velký hotel.

Opět pohled ke klášteru Sevanavank.

Kostely kláštera Sevanavank. Vlevo ten menší je kostel Matky Boží, vpravo je kostel Sv. Apoštolů.

Letní rekreační sídlo arménského prezidenta.

Panoráma hor okolo jezera Sevan.

Kostely kláštera Sevanavank k fotografování vybízejí.

Muž u kormidla.

Lodní vlajka. Arménská.

Jarda s Honzou na zádi.

Plavba je skvělá a veselá.

Na zádi došlo ke střídání. Fotit se chtějí zase další.

Netrvá snad fotografovi ta fotka příliš dlouho, že ne?

Hladina jezera Sevan za lodí.

Parkoviště pod klášterem Goshavank.

Klášter Goshavank má dva kostely, kapli a knihovnu.

Klášter Goshavank fotografovaný pro změnu seshora.

U kláštera neodmyslitelný chačkar.

Po dlouhé předchozí procházce jsem byl dosti unavený a dovnitř jsem už nešel.

Tady na fotografii fotografujících rukou si můžete přečíst nadmořskou výšku jezera Gosh.

Co píšou na téhle ceduli uprostřed lesa, to by mě teda opravdu zajímalo.

Jezero obrůstá živě zelený vodní porost.

Okraje jezera můžou být zrádné.